ECLI:CZ:US:2015:1.US.108.15.1
sp. zn. I. ÚS 108/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem advokátem se sídlem nám. Winstona Churchilla 2, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 14 T 55/2014-270 ze dne 30. 6. 2014 a proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 338/2014-305 ze dne 27. 8. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel poukázal na rozpor napadených rozhodnutí s čl. 2, 3, 4, 11, 37, 38 a 39 Listiny.
2. Stěžovatel byl napadenými rozhodnutími shledán vinným z přečinu pytláctví ve spolupachatelství a přečinu krádeže ve spolupachatelství a byl za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a současně mu byl uložen trest zákazu výkonu myslivosti na dobu osmi roků.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že orgány činné v přípravném řízení a později i soudy obou stupňů odmítly jeho opakované návrhy na provedení dalších důkazů, které by potvrdily či jednoznačně a nade vší pochybnost vyvrátily jeho obhajobu. Naopak celý průběh trestního řízení od jeho počátku byl podřízen nekritické důvěře obecných soudů v pravdivost výpovědi jediného svědka, a to i přes nelogičnosti v jeho prvotní výpovědi. Stěžovatel je přesvědčen, že jím navržené důkazy by potvrdily, že daněk přišel na místo skonu osamoceně a v žádném případě se nepohyboval ve skupině jiné dančí zvěře. Stěžovatel je přesvědčen, že z provedených důkazů není možno dospět k závěru o jeho vině. Dále poukazuje na to, že uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu myslivosti představuje druh trestu, který zákon nepřipouští. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále uvedl, že vedle ústavní stížnosti podal i dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
4. Ústavní soud nejprve přistoupil k posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podané souběžně s dovoláním k Nejvyššímu soudu. Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§265a trestního řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice." V bodě 28 stanoviska Ústavní soud rovněž ohlásil, že se přijaté závěry uplatní ve vztahu k ústavním stížnostem podaným dnem následujícím po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; jestliže se tak stalo 17. 3. 2014, musí být aplikováno i v nyní posuzované věci (ústavní stížnost byla podána v lednu roku 2015).
4. Návrh, který je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2422/14).
5. Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost (pozdější) ústavní stížnosti stěžovateli není dotčena. Bude-li posléze dovolání odmítnuto, běží mu nová lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je (pakliže by přitom Nejvyšší soud na základě podaného dovolání napadené rozhodnutí nižšího soudu zrušil, nastane procesní situace, o níž stěžovatel usiluje projednávanou ústavní stížností).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka