ECLI:CZ:US:2015:1.US.1119.15.1
sp. zn. I. ÚS 1119/15
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 16. června 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 ve věci ústavní stížnosti Quang Ha Xuan, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 12. 2014 č. j. 0 Nt 319/2014-17 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2015 č. j. 4 To 24/2015-42, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.
I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2015 č. j. 4 To 24/2015-42 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu garantované v čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. Toto rozhodnutí se proto ruší.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti a procesního vývoje v předmětné věci
1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení Okresního soudu v Děčíně (dále též jen "vazební soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen "stížnostní soud"), jimiž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě.
2. Dne 10. 4. 2014 bylo proti stěžovateli a dalším spoluobviněným policejním orgánem zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve formě spolupachatelství a ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a §23 trestního zákoníku k §283 odst. 1 trestního zákoníku. Toto usnesení všichni obvinění převzali dne 10. 4. 2014 s tím, že jeho obsah jim byl přetlumočen přibraným soudním tlumočníkem, a následně s překladem toto rozhodnutí stěžovatel převzal dne 23. 4. 2014. Opatřením policejního orgánu ze dne 5. 9. 2014 bylo jednání obviněných překvalifikováno v souladu s §160 odst. 6 trestního řádu na zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, toto stěžovatel převzal dne 16. 9. 2014.
3. Usnesením vazebního soudu ze dne 12. 4. 2014 č. j. 0 Nt 120/2014-12 byl stěžovatel ponechán na svobodě za současného vyslovení dohledu probačního úředníka.
4. Na základě stížnosti podané státním zástupcem bylo toto usnesení vazebního soudu stížnostním soudem zrušeno usnesením ze dne 11. 6. 2014 č. j. 4 To 168/2014-27 s tím, že stížnostní soud vzal stěžovatele do vazby z důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu. Na stěžovatele byl z důvodu jeho nedosažitelnosti vazebním soudem dne 6. 8. 2014 pod sp. zn. 0 Nt 120/2014 vydán příkaz k dodání do výkonu vazby. Stěžovatel byl zadržen cizineckou policií podle §75 trestního řádu a dodán do výkonu vazby do Vazební věznice Teplice až dne 6. 9. 2014 na základě příkazu k dodání do vazby vydaného vazebním soudem dne 6. 8. 2014.
5. Vazba byla přezkoumána státním zástupcem podle §71 odst. 1 trestního řádu dne 2. 10. 2014 s tím, že státní zástupce u stěžovatele shledal, že vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu nadále trvá. Státní zástupce uvedl, že běh vazební lhůty podle §72 odst. 1 trestního řádu počal běžet okamžikem zadržení stěžovatele a jeho dodání do výkonu vazby, tj. dnem 6. 9. 2014. Toto sdělení státního zástupce stěžovatel převzal dne 7. 10. 2014, jeho obhájce dne 6. 10. 2014 a Vazební věznice Teplice taktéž téhož dne.
6. S ohledem na takto ustanovený konec tříměsíční zákonné lhůty na den 6. 12. 2014 státní zástupce v souladu s §71 odst. 1 trestního řádu opětovně přezkoumal, zdali u stěžovatele nedošlo ke změně vazebních důvodů, přičemž dospěl k závěru, že od posledního rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 11. 6. 2014, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatel bere do vazby, k žádným změnám nedošlo a u stěžovatele nadále trvá důvod vazby dle §67 písm. a) trestního řádu. Z tohoto důvodu podal vazebnímu soudu návrh na ponechání stěžovatele nadále ve vazbě.
7. Zároveň stěžovatel podal dne 31. 10. 2014 na stížnostní soud návrh na vydání příkazu k propuštění z vazby, která byla státním zástupcem vyhodnocena jako žádost o propuštění z vazby na svobodu. S ohledem na výše řečené státní zástupce této žádosti nevyhověl a předložil ji vazebnímu soudu dle §73b odst. 2 trestního řádu s návrhem na její zamítnutí.
8. Dne 1. 12. 2014 vazební soud přezkoumal ve vazebním zasedání návrhy státního zástupce i návrh obhajoby ze dne 31. 10. 2014, který rovněž posoudil jako žádost stěžovatele o propuštění z vazby, a vyslechl stěžovatele. Soud dospěl k tomu, že lhůtu tří měsíců pro rozhodnutí o dalším trvání vazby podle §72 odst. 1 trestního řádu je třeba počítat nikoliv na základě "vykonatelnosti" pravomocného usnesení o vzetí do vazby či "platnosti" příkazu k dodání do vazby, což má být okamžik zadržení a dodání obviněného do výkonu vazby, tj. v konkrétním případě od 6. 9. 2014, jak tvrdí státní zástupce, ani od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby, tj. v konkrétním případě od 11. 6. 2014, jak tvrdí obhajoba, nýbrž je nutno právní základ pro počítání propadné lhůty podle §72 odst. 1 trestního řádu až od okamžiku zadržení shledat v §72a odst. 4 trestního řádu, podle kterého doba trvání vazby se počítá ode dne, kdy došlo k omezení osobní svobody obviněného. Z tohoto důvodu soudce posoudil návrh státního zástupce jako podaný včas a žádost stěžovatele jako žádost o propuštění z vazby, neboť nebyly dány podmínky pro postup dle §73b odst. 6 věty druhé trestního řádu. Dále vazební soud hodnotil důvody trvání vazby, přičemž na základě uvedených konkrétních skutečností shledal, že důvod dle §67 písm. a) trestního řádu nadále trvá. Proto rozhodl tak, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby podle §71a trestního řádu zamítl a stěžovatele ponechal ve vazbě podle §72 odst. 1 trestního řádu.
9. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o které stížnostní soud rozhodl tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené usnesení zrušil, podle §71a trestního řádu žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl a podle §72 odst. 1 trestního řádu stěžovatele ponechal ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba).
10. Rozhodnutím obecných soudů napadeným ústavní stížností stěžovatel vytýká porušení ústavně zaručených práv, a to práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ukládání povinností pouze na základě zákona a v jeho mezích ve smyslu čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny.
11. Jádro argumentace uplatňované stěžovatelem jak před obecnými soudy, tak nyní před Ústavním soudem, spočívá v tom, že soudy při rozhodování o jeho vazbě nedodržely zákonnou povinnost v tříměsíční lhůtě od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby přezkoumat, zda vazební důvody stále trvají, a případně rozhodnout o jeho ponechání ve vazbě, jak je výslovně uvedeno v §72 odst. 1 trestního řádu.
12. Ve stěžovatelově případě nabylo rozhodnutí o vzetí do vazby dle §140 odst. 1 trestního řádu právní moci a vykonatelnosti dnem vydání stížnostním soudem, tedy 11. 6. 2014. Počínaje tímto dnem tak podle stěžovatele začala běžet tříměsíční lhůta pro rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, přičemž tak do 11. 9. 2014 nebylo učiněno, jelikož k dalšímu přezkumu důvodnosti vazby soud přikročil až 1. 12. 2014. Jinými slovy, v době od 11. 6. 2014 do 1. 12. 2014 nebylo vydáno žádné rozhodnutí o vazbě stěžovatele ve smyslu §72 odst. 1 trestního řádu. Dle stěžovatele marným uplynutím tříměsíční lhůty pozbylo další trvání vazby svého právního základu, a stěžovatel tak měl být nejpozději dne 12. 9. 2014 i bez návrhu neprodleně propuštěn na svobodu. V rozhodnutích, na základě kterých byl ponechán ve vazbě, s ohledem na porušení §72 odst. 1 trestního řádu, stěžovatel spatřuje zásah do svého ústavního práva na osobní svobodu. Byl totiž omezen na osobní svobodě i přesto, že uplynula lhůta pro rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby, a proto měl být propuštěn na svobodu.
13. Porušení práva na ukládání povinností pouze na základě zákona a v jeho mezích dle čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny stěžovatel spatřuje v nesprávné interpretaci a aplikaci zákonných norem, na základě čehož došlo k jeho protiústavnímu držení ve vazbě po dni 11. 9. 2014. Podle stěžovatele stížnostní soud v rozporu s obecně přijímaným výkladem i odbornou literaturou založil své rozhodnutí na aplikaci §72a odst. 4 trestního řádu, podle kterého se doba trvání vazby počítá ode dne, kdy došlo k omezení osobní svobody obviněného, byť toto na posuzovaný případ vůbec nedopadá, a naproti tomu nedůvodně, vědomě a k jeho tíži nepoužil právní normu, kterou měl, tj. §72 odst. 1 trestního řádu.
14. Vzhledem k obsahu stížnosti Ústavní soud detailně rekapituluje argumentaci soudů a stěžovatele k problematice interpretace předmětných procesních norem obsažených v trestním řádu. Vazební soud se k ní vyjadřuje velice stručně a v podstatě bez dalších právních úvah pouze uvádí, že právní základ pro počítání propadné lhůty podle §72 odst. 1 trestního řádu až od okamžiku zadržení shledává v §72a odst. 4 trestního řádu, podle kterého doba trvání vazby se počítá ode dne, kdy došlo k omezení osobní svobody obviněného. Nicméně, toto rozhodnutí není předmětem přezkumu, jelikož již bylo zrušeno stížnostním soudem. Je to právě stížnostní soud, který k uvedenému právnímu názoru nabízí několik argumentů.
15. Dle stížnostního soudu smyslem tříměsíční lhůty v §72 odst. 1 trestního řádu je zabezpečit právo obviněného na pravidelný přezkum důvodů vazby. Novela trestního řádu účinná ke dni 1. 1. 2012 zavedla jako určující okamžik nabytí právní moci usnesení o vzetí do vazby jakožto počátek pro tuto tříměsíční lhůtu. Podle §72 odst. 1 trestního řádu ve spojení s §140 odst. 1 písm. a) trestního řádu právní moc a vykonatelnost usnesení nastává, jestliže zákon proti němu stížnost nepřipouští, tedy v této situaci zcela jednoznačně dnem vydání usnesení stížnostního soudu o vzetí obviněného do vazby; ve stěžovatelově případě dne 11. 6. 2014.
16. Stížnostní soud však dovozuje, že §72 odst. 1 trestního řádu o počátku běhu tříměsíční lhůty je nutno vykládat restriktivně, a to pouze na zákonodárcem předpokládaný standardní průběh vazebního řízení, kdy o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby je rozhodnuto pozitivně. Platná a účinná úprava v §72 odst. 1 trestního řádu dle stížnostního soudu nereflektuje situaci "svým způsobem výjimečnou", jež nastává v případě, kdy o vzetí obviněného do vazby rozhodne soud druhého stupně v rámci stížnostního řízení a kdy rozhodnutí o vzetí do vazby je vydáno a nabyde právní moci ještě před faktickým omezením osobní svobody obviněného. V takové situaci dle stížnostního soudu počítat lhůtu od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby ve smyslu §72 odst. 1 trestního řádu a od tohoto data rozhodovat každé tři měsíce na návrh státního zástupce o ponechání ve vazbě nelze. Osobní svoboda obviněného není typicky omezena ihned, jelikož v době vydání rozhodnutí je obviněný stíhán na svobodě. Pokud by obviněný nebyl do výkonu vazby dodán okamžitě, mohlo by se stát, že by soud musel v přípravném řízení "na prázdno" rozhodovat každé tři měsíce na návrh státního zástupce o ponechání ve vazbě (obviněného fakticky se nacházejícího na svobodě) z určitého vazebního důvodu, a to i v řádech měsíců a let. Zároveň by v této době ani vůbec nebyl stanoven počátek vazby ve smyslu §72a odst. 4 trestního řádu. Dle stížnostního soudu je zároveň problematické konání vazebního zasedání bez možnosti výslechu a možnosti vyjádření ze strany obviněných při jejich absenci.
17. Podle stěžovatele naopak neexistuje pro výklad proti doslovnému znění §72 odst. 1 trestního řádu jakýkoliv právní základ. Stěžovatel akceptuje možnost soudů dotvářet právo tam, kde znění zákona není zcela konkrétní, nikoliv však v posuzovaném případě, kde zákon zcela jasně mluví o počítání lhůty ode dne právní moci rozhodnutí.
18. V interpretaci a aplikaci práva ohledně počítání tříměsíční propadlé lhůty provedené stížnostním soudem za použití argumentu o nutnosti tuto posoudit ode dne faktického omezení osobní svobody z toho důvodu, že by jinak musel na prázdno ponechávat obviněného ve vazbě z určitého vazebního důvodu, aniž by byl vůbec stanoven počátek vazby ve smyslu §72a odst. 4 trestního řádu, stěžovatel taktéž shledává porušení práva na ukládání povinností pouze na základě zákona a v jeho mezích dle čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny. Možnost, že od právní moci rozhodnutí stížnostního soudu o vzetí do vazby do faktického omezení osobní svobody by hypoteticky mohla uplynout i doba několik měsíců či let, má dle stěžovatele vést právě k úvaze, že právní účinky takového rozhodnutí musejí po určité době zaniknout, jelikož není možné splnit podmínku průběžné revize vazebních důvodů, které se mohou měnit i bez součinnosti obviněného, např. s ohledem na aktuální průběh trestního stíhání. Zároveň stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů ve vztažení §72 odst. 4 trestního řádu o počítání doby trvání vazby ode dne, kdy došlo k omezení osobní svobody obviněného, na počítání tříměsíční lhůty pro rozhodování o dalším trvání vazby dle §72 odst. 1 trestního řádu. Podle stěžovatele jde o dvě rozdílné lhůty, které není možné zaměňovat, přičemž užívá argument systematického zařazení §72 odst. 4 trestního řádu, jakož i poukaz na komentářovou literaturu, kde je problém řešen shodně s názorem stěžovatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 854).
19. K argumentu stížnostního soudu o nemožnosti konat vazební zasedání v situaci, kdy by obviněný nebyl omezen na osobní svobodě, a zasedání se tak nezúčastnil, se stěžovatel vyjádřil v tom smyslu, že nic nevylučuje, aby se takový obviněný dostavil na vazební zasedání dobrovolně, a pokud by se tak nestalo, je ze strany soudu možné dosáhnout jeho přítomnosti např. předvedením, videokonferenčním hovorem či dalšími prostředky zajištění osoby dle trestního řádu.
20. Stěžovatel uzavřel, že stížnostní soud v rozporu s obecně přijímaným výkladem i odbornou literaturou založil své rozhodnutí na aplikaci §72a odst. 4 trestního řádu, které na uvedený případ vůbec nedopadá, a naproti tomu nedůvodně, vědomě a k jeho tíži nepoužil právní normu, kterou měl, tj. §72 odst. 1 trestního řádu. Takový výklad v rozporu se zněním zákona a v neprospěch obviněného dle stěžovatele odporuje limitům čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny.
II. Vyjádření stran řízení o ústavní stížnosti k jejímu obsahu
21. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
22. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření došlém dne 26. 5. 2015 sdělil, že názor soudu byl prezentován v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, na které taktéž odkázal jako na vyjádření k ústavní stížnosti.
23. Okresní soud v Děčíně ve vyjádření došlém dne 4. 6. 2015 jenom stručně konstatoval, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se obsahově shoduje s argumentací před obecnými soudy, s níž se obecné soudy vypořádaly v napadených rozhodnutích, na jejichž odůvodnění soud odkázal.
24. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve vyjádření doručeném dne 5. 6. 2015 úvodem rekapitulovalo dosavadní procesní vývoj ve věci a následně se ohledně posuzované otázky ztotožnilo s právním názorem vyjádřeným v napadených rozhodnutích soudů.
25. Ústavní soud upustil od zaslání vyjádření orgánů činných v trestním řízení stěžovateli k replice, neboť nepřinesla k věci nic nového.
III. Posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti
26. Ústavní soud nejprve přistoupil k posouzení, zda je k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů příslušný a zda je ústavní stížnost přípustná. Ohledně ústavní stížností napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně Ústavní soud shledal, že to již bylo rozhodnutím stížnostního soudu zrušeno. Zrušené rozhodnutí není možno podrobit věcnému přezkoumání ze strany Ústavního soudu (a eventuálně ho zrušit podruhé), jelikož k němu není Ústavní soud příslušný [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Na druhé straně Ústavní soud shledal svou příslušnost k meritornímu přezkumu druhého napadeného rozhodnutí, tedy usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2015 č. j. 4 To 24/2015-42.
27. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem důvodná.
28. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody [srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 217/15 ze dne 4. 5. 2015 (N 85/77 SbNU 247), sp. zn. II. ÚS 2258/14 ze dne 16. 12. 2014 (N 230/75 SbNU 567)].
29. Otázka nastolená před Ústavním soudem v této ústavní stížnosti má povahu posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace podústavního práva. Ve shrnutí spočívá výkladová otázka v tom, zdali v situaci, kdy je o vzetí obviněného do vazby rozhodnuto usnesením stížnostního soudu o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí vazebního soudu, kterým se obviněný ponechává na svobodě, se tříměsíční lhůta k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě dle §72 odst. 1 trestního řádu má počítat ode dne nabytí právní moci usnesení stížnostního soudu o vzetí obviněného do vazby, anebo až ode dne faktického omezení osobní svobody obviněného na základě příkazu k dodání do výkonu vazby, a to v intencích §72a odst. 4 trestního řádu.
30. Z ústavněprávního hlediska výklad procesních norem v řízení, jímž se osoba domáhá ochrany svého základního práva, musí být veden způsobem, který toto právo účinně chrání. Jak Ústavní soud opakovaně konstatoval, je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody v souladu s principem in dubio pro libertate [srov. nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 50; nález sp. zn. III. ÚS 741/06 ze dne 29. 11. 2007 (N 209/47 SbNU 685); nález sp. zn. Pl. ÚS 14/07 ze dne 19. 11. 2008 (N 198/51 SbNU 409) či nález sp. zn. II. ÚS 1375/11 ze dne 11. 9. 2012 (N 156/66 SbNU 331), bod 36]. Ústavní soud je proto vázán posoudit způsob interpretace procesních norem týkajících se lhůt pro přezkoumání důvodnosti vazby prizmatem základního práva na osobní svobodu.
31. Ochrana osobní svobody nepochybně představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv a zásahy do něj musí být činěny citlivě a přiměřeně. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon, a podle čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Výklad zákonem stanovených pravidel upravujících vzetí do vazby je pak v každém konkrétním případě třeba provést ústavně konformním způsobem.
32. Podle §72 odst. 1 trestního řádu nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby. Podle §72 odst. 2 trestního řádu návrh státního zástupce na vydání rozhodnutí soudce o dalším trvání vazby podle §72 odst. 1 trestního řádu je třeba doručit soudu nejpozději 15 dnů před uplynutím lhůty tří měsíců.
33. Podle §72a odst. 1 trestního řádu vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout a) jeden rok, je-li vedeno trestní stíhání pro přečin, b) dva roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zločin, c) tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, d) čtyři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, za který lze podle trestního zákona uložit výjimečný trest.
34. Podle §72a odst. 4 trestního řádu doba trvání vazby se počítá ode dne, kdy došlo k omezení osobní svobody obviněného. Při vrácení věci státnímu zástupci k došetření pokračuje běh lhůty, která připadá na přípravné řízení, ode dne, kdy byl spis doručen státnímu zástupci.
35. Ústavní soud předtím, než přistoupil k meritornímu přezkumu otázky, zda se tříměsíční lhůta k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě dle §72 odst. 1 trestního řádu má počítat od dne nabytí právní moci usnesení stížnostního soudu o vzetí obviněného do vazby, anebo až od dne faktického omezení osobní svobody obviněného na základě příkazu k dodání do výkonu vazby, zvažoval, zda je splněna podmínka dotčení stěžovatele na jeho základních právech, tedy zdali řešení této otázky zastávané orgány činnými v trestním řízení při aplikaci v posuzované věci vedlo k porušení základního práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná výše artikulovanou povinnost orgánů činných v trestním řízení interpretovat zákonné a podzákonné právní normy tak, aby základní práva byla šetřena v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem. Nedodržení této povinnosti zakládá porušení základního práva či svobody.
36. Ústavní soud konstatuje, že tato podmínka je splněna. Pokud by byl výklad obecných soudů stran §72 odst. 1 trestního řádu ohledně běhu tříměsíční lhůty pro rozhodnutí o dalším trvání vazby, kterou je za nastalé situace nutno počítat v intencích §72a odst. 4 trestního řádu až od okamžiku omezení svobody obviněného, nesprávný, znamenalo by to, že zákonná propadná lhůta nebyla dodržena a stěžovatel měl být nejpozději dne 12. 9. 2014 i bez návrhu neprodleně propuštěn na svobodu. Držení stěžovatele ve vazbě by tak po dnu 11. 9. 2014 ztratilo právního základu, čímž by bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu. Ústavní soud v minulosti již opakovaně judikoval, že zákonná lhůta, ve které musí být rozhodnuto o dalším trvání vazby, nemá charakter lhůty pořádkové. Tato lhůta má přímou návaznost na čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a její povaha a smysl nepřipouští stav, že by její nedodržení nemělo žádný následek, tj. žádný vliv na další omezení osobní svobody jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 692/02 ze dne 4. 2. 2003 (N 17/29 SbNU 131), nález sp. zn. IV. ÚS 253/03 ze dne 15. 10. 2003 (N 121/31 SbNU 91), nález sp. zn. IV. ÚS 3028/14 ze dne 17. 12. 2014 (N 232/75 SbNU 589) či nález sp. zn. I. ÚS 3287/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 50/76 SbNU 683)]. Z toho vychází i současné znění trestního řádu, které přikazuje propustit obviněného z vazby, pokud soud nerozhodne o tom, že se obviněný ponechává ve vazbě, ve lhůtě tří měsíců od předchozího rozhodnutí o vazbě.
37. Následně Ústavní soud přistoupil k samotnému přezkoumání předmětného výkladu obecných soudů ve světle protiargumentů prezentovaných stěžovatelem a došel k následujícím závěrům. Účelem §72 odst. 1 trestního řádu je zajištění pravidelného přezkumu vazebních důvodů, resp. přezkumu, zda je nadále nevyhnutelné omezení osobní svobody obviněného, a to nejpozději v tříměsíčních lhůtách. Za okamžik, který je rozhodující po počátek běhu tříměsíční lhůty uvedené v §72 odst. 1 trestního řádu, je v případě usnesení stížnostního soudu (proti kterému dle §141 odst. 2 trestního řádu a contrario není stížnost přípustná) třeba považovat den jeho vyhlášení podle §135 trestního řádu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 234/08 ze dne 24. 4. 2008 (N 78/49 SbNU 147)].
38. Vazba představuje nejcitelnější zásah do práv a svobod osoby, proti které se vede trestní řízení, a je proto nutné k tomuto zajišťovacímu nástroji přistupovat jen v nezbytných případech, kdy účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením, a na nezbytně dlouhou dobu, a to za splnění všech zákonných podmínek podle §67 a násl. trestního řádu a v souladu s ústavněprávními standardy vyjádřenými v rozhodnutích Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Z judikatury Ústavního soudu plyne požadavek restriktivní interpretace důvodů vazby, jíž jsou podrobeny osoby v očích zákona nevinné. Vazba má závažné negativní důsledky sociální a psychologické, neboť izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality vazby ke sledovanému cíli. Vazba musí být časově omezená. Vazební rozhodování pod soudní kontrolou a periodicita přezkoumávání trvání důvodů vazby je realizací procesního prostředku habeas corpus ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy [srov. Langášek, T. in Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 239 a násl., též nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)].
39. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stížnostního soudu v tom ohledu, že účelem §72 odst. 1 trestního řádu je přezkum vazebních důvodů na osobní svobodě omezené osoby. Na základě výše řečeného tento přezkum je však nutno vnímat v širší rovině, tzn. nejenom v rovině garance obviněnému, že nejpozději do tří měsíců od jeho zajištění soud přezkoumá důvodnost vazby, nýbrž též objektivního a komplexního přezkumu, zdali je nutnost vazebního stíhání nadále podepřena v reálném čase existujícími okolnostmi případu. Jenom takový přezkum je zárukou spravedlivého a efektivního přezkoumávání důvodnosti vazby. Se stížnostním soudem je možné se ztotožnit i v tom, že brát obviněného do vazby až rozhodnutím (stížnostního) soudu druhého stupně by zásadně měla být výjimka. Tento rozdíl však sám o sobě nezakládá důvod pro restriktivní výklad věty první §72 odst. 1 trestního řádu. Naopak se ohledně výtek vůči navazujícím argumentům stížnostního soudu ztotožňuje s argumentací stěžovatele.
40. Je chybou domnívat se, že by po rozhodnutí o vzetí do vazby za faktického pobytu stěžovatele na svobodě muselo docházet k pravidelnému rozhodování soudu o dalším trvání vazby na prázdno. Návrh státního zástupce na vydání rozhodnutí soudce o dalším trvání vazby (§72 odst. 2 trestního řádu) je třeba doručit soudu nejpozději 15 dnů před uplynutím lhůty tří měsíců. Ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu umožňuje soudu rozhodnout pouze tak, že se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo se z vazby propouští. Návrh i obě alternativy rozhodnutí soudu předpokládají, že se obviněný fyzicky nachází ve výkonu vazby, na rozdíl od rozhodnutí o vzetí do vazby, které naopak právní podklad pro faktický výkon vazby teprve zakládá. Pokud v době nejpozději 15 dnů před uplynutím lhůty tří měsíců od rozhodnutí stížnostního soudu o vzetí do vazby není obviněný dodán do výkonu vazby, a není tak možné podat návrh dle §72 odst. 2 trestního řádu a přezkoumat, zdali nepominuly důvody vazby uvedené v původním rozhodnutí stížnostního soudu o vzetí do vazby, a rozhodnout o dalším trvání vazby dle §72 odst. 1 věty první trestního řádu, je nutno na základě §72 odst. 1 trestního řádu per analogiam dovodit, že marným uplynutím tříměsíční lhůty pominuly účinky původního rozhodnutí a vazba, tedy přesněji oprávnění a povinnost orgánů činných v trestním řízení vazebně zajistit osobu obviněného, ztrácí právní opodstatnění. V opačném případě by mohlo dojít k absurdním situacím, kdy by kupř. usnesení stížnostního soudu o vzetí do vazby z koluzního důvodu mělo být "realizováno" proti obviněnému fakticky pobývajícímu na svobodě i třeba přes jeden rok v době, kdy by již dávno byli vyslechnuti všichni svědci a nehrozilo by jiné maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Hypotetické ponechání právních účinků rozhodnutí o vzetí do vazby proti osobě neomezené na svobodě na jakkoli předem nestanovitelnou dobu by jistě šlo zcela proti intencím trestního řádu ohledně pravidelného komplexního přezkumu důvodnosti vazby na základě posouzení aktuální situace obviněného a okolností trestní věci, otvíralo by prostor pro možné zneužití a způsobovalo by stav právní nejistoty. Jestliže je v takové situaci po uplynutí lhůty a zániku právních účinků "nerealizovaného" rozhodnutí o vzetí do vazby nadále dán některý z důvodů vazby podle §67 trestního řádu, je namístě postupovat v intencích trestního řádu, tedy obviněného předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu, a pokud to není možné, vydat příkaz k jeho zatčení.
41. Stížnostní soud taktéž pochybil při aprobování interpretační konstrukce využívající poukaz na §72a odst. 4 trestního řádu, vztahující se na ustanovení §72a trestního řádu o nejvyšší přípustné době trvání vazby, které však nemá v tomto smyslu souvislost s rozhodováním o dalším trvání vazby dle §72 trestního řádu (srov. též Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 854). Ustanovení o nejvyšší přípustné době trvání vazby neslouží účelu přezkumu vazebních důvodů, nýbrž je jednak projevem zásady uplatňování vazby jen na nezbytně nutnou dobu a taktéž projevem limitace veřejného zájmu na tom, aby obviněným, u kterých nastane vazební důvod, byla omezena osobní svoboda při vazebním stíhání, aby nedošlo k hrozícímu narušení integrity trestního procesu útěkem či koluzí nebo hrozícímu páchání trestné činnosti, individuálním právem obviněného na osobní svobodu, které po dosáhnutí uvedených maximálních lhůt zcela převáží nad veřejným zájmem na ochraně před zmíněnými hrozbami prostředkem vazebního stíhání obviněného. Z tohoto důvodu se limity vztahují na dobu reálně strávenou ve vazbě, z čehož se však nedá dovodit analogie ke lhůtě pro rozhodování o dalším trvání vazby.
42. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy zvolily formu výkladu, která nebyla šetrnější k základnímu právu stěžovatele ve větší míře než alternativní řešení vyložené výše Ústavním soudem a taktéž nebyla s to plně vystihnout účel ustanovení o průběžném přezkoumávání důvodnosti vazby. Naopak výklad provedený Ústavním soudem, spočívající v nutnosti přezkoumat aktuálnost vazebních důvodů a trvající nutnost vazebního stíhání ve fixních lhůtách počítaných od právní moci usnesení o vzetí do vazby, a to i v situaci, kdy obviněný nebyl po právní moci tohoto rozhodnutí dodán do výkonu vazby, poskytuje účinnou ochranu práva na osobní svobodu, jelikož na jeho základě musí být vazební důvody prozkoumané nejpozději v dřívější den, než by tomu bylo v případě počítání lhůt od pozdějšího dne faktického omezení svobody obviněného, a tím může dojít k dřívějšímu shledání, že vazební důvody odpadly a není dále nevyhnutelné stíhat obviněného vazebně. Stručně řečeno, ústavně konformní bude zpravidla ten výklad ustanovení o lhůtách pro další přezkum vazby, který umožňuje uskutečnit takovýto přezkum dříve. Nedodržení povinnosti ústavně konformní interpretace a aplikace podústavních právních norem ve stěžovatelově věci vedlo ke ztrátě právního podkladu pro jeho další držení ve vazbě po dni 6. 9. 2014, čímž založilo porušení jeho ústavního práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny. Výklad Ústavního soudu zároveň plně odpovídá základní zásadě efektivity trestního řízení, jelikož po právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby stížnostním soudem předpokládá neprodlené dodání do vazby osoby obviněného, u kterého soud shledal existenci vazebního důvodu.
43. V souhrnu Ústavní soud judikuje, že v situaci, kdy je o vzetí obviněného do vazby rozhodnuto usnesením stížnostního soudu o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí vazebního soudu, kterým se obviněný ponechává na svobodě, se tříměsíční lhůta k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě dle §72 odst. 1 trestního řádu počítá od dne nabytí právní moci usnesení stížnostního soudu o vzetí obviněného do vazby. Nepřezkoumání důvodnosti vazby nejpozději tři měsíce po právní moci rozhodnutí stížnostního soudu o vzetí obviněného do vazby v situaci, kdy obviněný byl v mezičase dodán do výkonu vazby, zakládá porušení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.
44. Nad rámec meritorní argumentace k problematice lhůt pro rozhodování o vazbě Ústavní soud shledal v napadeném rozhodnutí další vážný zásah do ústavního pořádku České republiky, a to zásah do imperativu úcty k lidským právům, principu rovnosti a zákazu diskriminace podle rasy. Dle §71 odst. 1 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze vazbu nahradit některým z opatření uvedených v §73 a 73a trestního řádu. Stížnostní soud stran možnosti náhrady vazby jinými instituty shledal, že záruka dle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu, peněžitá záruka dle §73a trestního řádu ani písemný slib dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyly nabídnuty, a dále zdůvodnil, proč u stěžovatele nepřicházel do úvahy dohled probačního úředníka dle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu ani užití některého z předběžných opatření dle §73 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s §88b a násl. trestního řádu. Tato opatření stížnostní soud vyhodnotil jako "zcela neúčinná", přičemž v rámci své úvahy o tom, zda by nebylo možné nahradit vazbu zákazem vycestování spojeným s odevzdáním cestovního dokladu, uvedl, že odevzdání pasu "je u osob vietnamské národnosti pro pravidelnou jejich podobnost minimálním omezením".
45. Ústavní soud shledává tento poukaz stížnostního soudu stereotypizující jednotlivce podle jeho příslušnosti k určitému etniku zcela nepřijatelným v demokratickém právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy), který na ústavněprávní úrovni chrání základní hodnoty, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech (čl. 1 Listiny), že diskriminace podle rasy (čl. 3 Listiny) se zakazuje a že příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu (čl. 24 Listiny).
46. Poukaz na zaměnitelnost podoby fyzické osoby na dokladu totožnosti jako důvod pro nevyhovění by při posuzování možnosti zákazu vycestování spojeného s odevzdáním cestovního dokladu jako náhrady vazby snad obstál leda v situaci, kdy by se obviněnému bez ohledu na jeho národnost či etnickou příslušnost prokázalo padělání cestovních dokladů nebo užívaní cizích cestovních dokladů za účelem uvedení příslušných orgánů či jiných osob v omyl co do identity obviněného. V žádném případě však není přípustné z možnosti nahradit vazbu uložením zákazu vycestování spojeného s odevzdáním cestovního dokladu paušálně vyloučit všechny příslušníky vietnamského či jiného menšinového etnika či rasy na základě určité subjektivně vnímané "podobnosti" ze strany majoritního obyvatelstva. Tento nepřijatelný závěr soudu zároveň jde zcela proti smyslu pro trestní řízení zásadní hodnoty presumpce neviny a bazálnímu respektu k osobě obviněného, jelikož dovozuje ničím nepodložené riziko útěku s padělaným či cizím cestovním dokladem jenom na základě jeho asijského vzhledu.
47. Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu předmětného poukazu stížnostního soudu, jelikož má za to, že další trvání vazby bylo odůvodněno konkrétními skutečnostmi způsobem nevybočujícím z ústavních kautel rozhodování o vazbě, přičemž takto zjištěný vazební důvod umožňuje dosažení závěru o tom, že vazbu ve stěžovatelově případě nebylo možné nahradit mírnějšími instituty. Naopak je zcela evidentní, že pokud by rozhodnutí obecného soudu bylo v jakémkoli aspektu založeno výhradně na stereotypizaci příslušnosti k nějaké národnostní, etnické či rasové skupině, nemohlo by při ústavním přezkumu obstát z důvodu rozporu s výše citovanými ustanoveními českého ústavního pořádku. Ústavní soud nicméně s veškerou důrazností konstatuje, že takové i podobné politováníhodné výroky znevýhodňující jedince na základě příslušnosti k určitému etniku či rase jsou každopádně mimořádně nevhodné.
48. Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že přednostní vyřízení ústavní stížnosti je odvozeno od naléhavosti věci, upravené v §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud tak postupuje například právě ve vazebních věcech. Pokud se tedy jedná o návrh stěžovatele na přednostní projednání věci, Ústavní soud o něm nerozhodoval, neboť s ohledem na charakter věci - rozhodování o vazbě - věc projednal přednostně.
49. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek §44 citovaného zákona, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), částečně vyhověl a ve výroku uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil.
50. Ohledně ústavní stížností napadeného usnesení Okresního soudu v Děčíně Ústavní soud shledal, že toto již bylo stížnostním soudem zrušeno, a proto k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než v části, ve které stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud zrušil i toto rozhodnutí, ústavní stížnost odmítnout [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].