ECLI:CZ:US:2015:1.US.1122.15.1
sp. zn. I. ÚS 1122/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti 1. Ing. Bohdana Hejny, Ph.D. a 2. Ing. Petra Hejny, zastoupených JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 161, proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 19. ledna 2015 č. j. 8 C 78/2013-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. dubna 2015, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 19. ledna 2015 č. j. 8 C 78/2013-173 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením Okresní soud v Semilech rozhodl ve věci občanskoprávní žaloby stěžovatelů proti žalovanému Janu Zubkovi o určení neplatnosti odstoupení od nájemní smlouvy a zaplacení 42 271 Kč se smluvní pokutou tak, že změnu žaloby, kterou se stěžovatelé domáhali zaplacení 42 271 Kč se smluvní pokutou, nepřipustil (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.) a stěžovatelům uložil společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 30 268,90 Kč.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popsali průběh předchozího řízení a namítali, že napadené rozhodnutí je protiústavní, došlo k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zásady hospodárnosti soudního řízení; dále tvrdili, že v důsledku tohoto rozhodnutí jim byla odepřena spravedlnost. Stěžovatelé očekávali, že okresní soud připustí změnu žaloby, neboť řízení ohledně původní určovací žaloby bylo již zastaveno. Místo toho okresní soud podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. změnu žaloby nepřipustil a řízení zastavil. Podle názoru stěžovatelů napadené rozhodnutí odporuje judikatuře Ústavního soudu vyjádřené např. v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 138/07, I. ÚS 383/12 a IV. ÚS 157/02. Dále stěžovatelé namítali, že v řízení došlo ke značným průtahům v řízení, kdy prvé jednání soudu bylo nařízeno po více jak 5 letech řízení, přičemž k tomuto jednání nebyli obesláni účastníci řízení, ale pouze jejich právní zástupci. V tomto smyslu stěžovatelé odkázali na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. I. ÚS 18/04 a II. ÚS 138/07 a usnesení sp. zn. II. ÚS 142/02.
4. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Z předchozí judikatury Ústavního soudu vyplývá, že obecně lze i rozhodnutí soudu o tom, zda se (ne)připouští změna návrhu, podrobit ústavněprávnímu přezkumu, nicméně ingerence Ústavního soudu do daného rozhodování by měla být zcela výjimečná, omezená především na případy zjevných excesů, kdy příslušné soudní rozhodnutí není odůvodněno buď vůbec (nálezy sp. zn. II. ÚS 801/08, I. ÚS 4181/12, I. ÚS 383/12), nebo je opřeno o evidentně jiný než zákonem předpokládaný důvod (nález sp. zn. II. ÚS 455/03). Zásadně však Ústavní soud nepřezkoumává (věcnou) správnost takového rozhodnutí (srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/03 a usnesení sp. zn. III. ÚS 2180/08 a IV. ÚS 2095/13).
7. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění tohoto rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč nemohl pozitivně rozhodnout o změně žaloby za situace, kdy předmět řízení odpadl na základě částečného zastavení řízení v části, kde se stěžovatelé domáhali určení, že odstoupení žalovaného od nájemní smlouvy ze dne 31. května 2008 je neplatné. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud považuje za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za daných okolností Ústavní soud neshledává důvod ke kasačnímu zásahu do rozhodování okresního soudu.
8. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Okresní soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, přičemž v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které právní předpisy aplikoval a jakou úvahou se řídil.
9. K poukazu stěžovatelů na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud pro úplnost uvádí, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru k průtahům v řízení dochází (dále jen "návrh na určení lhůty"). Pokud stěžovatelé mají za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohli podat shora uvedený návrh na určení lhůty. Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení ve věci je skončeno, pak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.
10. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelů, že napadeným rozhodnutím byl porušen princip předvídatelnosti postupu soudu jako orgánu veřejné moci, jejímž smyslem je vyloučení prostoru pro případnou libovůli. Ústavní soud již v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 329/04). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ke každému případu přistupuje individuálně a rovněž zvažuje, zda ústavní stížnost, která má subsidiární povahu a je vždy krajním prostředkem nápravy možného pochybení, je jediným prostředkem nápravy tvrzeného porušení podústavního práva. Za porušení právní jistoty a libovůli proto nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
11. Pokud stěžovatelé namítali, že k nařízenému jednání před okresním soudem nebyli obesláni účastníci řízení, ale pouze jejich právní zástupci, Ústavní soud připomíná, že v předmětné věci ke dni 1. ledna 2014 došlo ke změně senátu, přičemž okresní soud v souladu s ustanovením §114 odst. 1 o. s. ř. zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení a zda byly odstraněny případné vady v žalobě (návrhu na zahájení řízení). Tyto povinnosti soudu ve fázi přípravy jednání souvisejí právě se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí, kdy je třeba se především zaměřit na procesní stránku věci.
12. K tomu Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecká rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi. V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu, za situace, kdy stěžovatelé byli v průběhu řízení před okresním soudem zastoupeni kvalifikovaným advokátem a soud obeslal právní zástupce obou zúčastněných stran, nelze než dovodit, že stěžovatelům v uplatnění jejich procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil.
13. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelů na právní závěry uvedené v judikatuře, kterou v ústavní stížnosti citovali, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
14. Vzhledem k tomu, že okresní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 6. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu