ECLI:CZ:US:2015:1.US.1179.15.1
sp. zn. I. ÚS 1179/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Frenn Trading B. V. in liquidation, se sídlem Strawinskylaan 965 WTC, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 370/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 č. j. 32 Cdo 3869/2014-315, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013 č. j. 28 Co 512/2010-215 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 32 Cdo 2944/2011-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny - dovolávala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2010 č. j. 24 C 128/2007-100 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) po žalované České republice - Ministerstvu zemědělství domáhala zaplacení částky 30 000 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu ručitelského závazku. Soud prvního stupně založil právní závěr o zamítnutí žaloby na promlčení práva stěžovatelky jako věřitelky na plnění.
3. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 23. 2. 2011 č. j. 28 Co 512/2010-139 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 30 000 000 Kč s úrokem z prodlení od 3. 7. 1992 do 17. 9. 1997, jinak ho potvrdil, a žalovanou současně zavázal k náhradě nákladů řízení stěžovatelce. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka uplatnila právo na zaplacení částky spolu s úroky z prodlení před uplynutím promlčecí doby, a nedošlo ani k zániku závazku z ručení vzdáním se práva věřitelskou stranou, neboť vzdání se práva nebo prominutí dluhu nebylo písemně dohodnuto. Námitku žalované, že výkon práva stěžovatelkou je v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, považoval odvolací soud za nedůvodnou.
4. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 32 Cdo 2944/2011-179 bylo uvedené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno s právním názorem, že uplatnění práva stěžovatelky z ručitelského závazku lze pokládat za výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
5. Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 27. 11. 2013 č. j. 28 Co 512/2010-215 rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby potvrdil. Dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na plnění nebylo promlčeno, avšak výkon daného práva nelze se zřetelem k okolnostem případu pokládat za souladný se zásadami poctivého obchodního styku. Soud vycházel z toho, že žalovaná postupovala s dobrou vírou, že vyhoví-li návrhu banky na zaplacení částky, nebude povinna plnit celý závazek z ručení, ovšem toliko tu část závazku, ke které byla vyzvána, a ručitelský závazek potom bude plně vypořádán (žalovaná přitom uhradila z částky úvěru 100 000 000 Kč částku 70 000 000 Kč). Pokud banka jako věřitelka s odstupem času v rozporu s prohlášením, že nebude uplatňovat další peněžní nároky, pohledávku postoupila žalobkyni (stěžovatelce), která ji proti žalované uplatnila, posoudil soud změnu postoje banky po uplynutí mnoha let jako nesouladnou se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nezasluhující poskytnutí soudní ochrany.
6. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 č. j. 32 Cdo 3869/2014-315 pro nepřípustnost odmítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
7. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením nároku stěžovatelky na zaplacení částky z titulu závazku z ručení. Stěžovatelka namítala, že obecnými soudy byly v napadených rozhodnutích aplikovány zásady poctivého obchodního styku účelově a nepřípadně. Soudy v rámci posouzení, zda je možno vymáhání pohledávky po ručiteli považovat za výkon práva odporující zásadám poctivého obchodního styku, nevycházely řádně z okolností případu. Byly přitom povinny hodnotit okolnosti, za kterých byl ručitelský závazek uzavřen, i skutečnost, že ručitelem je stát, který má hájit svá práva v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt.
8. Stěžovatelka uvedla, že právo na plnění uplatnila hned po postoupení pohledávky bankou za konkursního řízení. Podotkla dále, že z prohlášení věřitelky není patrno, jaký postoj banka k vymáhání pohledávky zaujala. Vzdání se práva na uspokojení pohledávky z titulu ručení po státu by ze strany banky nebylo postupem odpovídajícím péči řádného hospodáře. Pokud stát hodlal dosáhnout zániku závazku, mohl postupovat pouze zákonem stanovenou formou, nikoli se dovolávat zásad poctivého obchodního styku na úkor stěžovatelky. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky aplikoval princip poctivého obchodního styku v rozporu s vlastní judikaturou, jakož i s judikaturou Ústavního soudu.
III.
Právní posouzení
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
10. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
11. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Právní závěr o zamítnutí žaloby na zaplacení částky z titulu závazku z ručení pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku nevybočuje z ústavních kautel. Soudy řádně vyložily, proč nevyhodnotily nárok stěžovatelky jako důvodný.
12. Rozhodnutí soudů byla odůvodněna dostatečně a v souladu s principy spravedlivého procesu. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu a s hodnocením skutkového stavu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
13. Výklad hmotného práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Ani Nejvyšší soud se odmítnutím dovolání nedopustil procesního pochybení, které by bylo v rozporu s ústavními principy.
14. Z řečených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu