ECLI:CZ:US:2015:1.US.1195.14.1
sp. zn. I. ÚS 1195/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Lenky Vyroubalové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem Brno, Marie Steyskalové 767/62, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014 č. j. 28 Cdo 2403/2013-557, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2013 č. j. 8 Co 1141/2012-510 a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 9. 2012 č. j. 17 C 157/2010-449, a o návrhu na zrušení ustanovení §237 a §241a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro rozpor se základním právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i s principem rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny a zákazem libovůle, garantovaným čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 9. 2012 č. j. 17 C 157/2010-449 byla žalované (stěžovatelce) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 850 996,50 Kč s úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně rozhodl o nároku žalobce s právním názorem, že jde o bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobci vydat, neboť neprokázala existenci darovací smlouvy nebo jiného právního důvodu plnění. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2013 č. j. 8 Co 1141/2012-510. Dovolání stěžovatelky bylo pro vady odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014 č. j. 28 Cdo 2403/2013-557, protože dovolatelka v dovolání nepopsala právní posouzení odvolacího soudu, které pokládala za nesprávné (podala toliko sociologický pohled na partnerské soužití, bez odpovídající právní argumentace), a ani nevymezila, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu a v jakých právních otázkách se rozsudek odvolacího soudu odklonil.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno ústavní nonkonformitou rozhodnutí dovolacího soudu, tj. neústavností i nesprávností rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro vady. Stěžovatelka namítala, že Nejvyšší soud vyhodnotil obsah dovolání formalisticky, a proto neposoudil dovolání bezvadným a přípustným. Právní úpravu přípustnosti (v souvislosti s důvodností) dovolání stěžovatelka považovala za protiústavní, a proto spolu s ústavní stížností navrhovala zrušení ustanovení §237 a §241a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Poukazovala současně na porušení spravedlivého procesu obecnými soudy v otázce opomenutých důkazů k prokázání smlouvy o darování.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
6. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní.
7. Otázka důvodnosti žaloby o zaplacení částky nebyla obecnými soudy rozhodnuta excesivním způsobem, kterým by byla pro Ústavní soud založena pravomoc k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů k výkladu podústavního práva. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího zakládat opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Výklad hmotného a procesního práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k ústavněprávnímu přezkumu.
8. V procesním postupu dovolacího soudu (namítaná nesprávnost posouzení přípustnosti a vad dovolání) potom Ústavním soudem není spatřováno porušení spravedlivého procesu. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání bylo odůvodněno dostatečně a v souladu s procesní úpravou, nikoli formalisticky. Dovolací soud dovolání odmítl, neboť stěžovatelkou nebylo řádně popsáno, které právní otázky byly odchylkou od judikatury (bez toho, že by byl požadován odkaz na spisové značky odchylných rozhodnutí; viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14), popřípadě které právní otázky nebyly dosud Nejvyšším soudem rozhodovány. Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě nedošlo postupem obecných soudů, ani odmítnutím dovolání, k porušení základního práva na spravedlivý proces.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Se zřetelem ke skutečnosti, že návrh na zrušení ustanovení zákonného předpisu bylo možno v případě stěžovatelky podat pouze spolu s ústavní stížností [§64 odst. 1 písm. e) a §74 zákona o Ústavním soudu], má předmětný návrh ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. V kontextu ústavní stížnosti musí být posuzován a sdílí její osud. Z řečeného důvodu Ústavnímu soudu nezbylo než návrh na zrušení ustanovení §237 a §241a o. s. ř. podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu rovněž odmítnout.
10. Vzhledem k vydání rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti pak Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatelky o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů a přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu