ECLI:CZ:US:2015:1.US.1204.15.1
sp. zn. I. ÚS 1204/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 26, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 493/2012-290 ze dne 15. ledna 2015, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1. K. H., a 2. nezl. J. H., zastoupeného Městským úřadem Šlapanice jako kolizním opatrovníkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Brno-venkov rozhodl rozsudkem č. j. P 49/2010-132 ze dne 24. 7. 2012, mimo jiné tak, že zamítl návrh stěžovatele na svěření 2. vedlejšího účastníka (dále jen "syn" nebo "nezletilý") do střídavé péče obou rodičů - stěžovatele a 1. vedlejší účastnice K. H. (dále jen "matka"). Z provedeného dokazování soud zjistil, že vzájemné vztahy mezi rodiči nebyly na dobré úrovni, matka však uznává právo nezletilého na styk s otcem, ke kterému docházelo na základě dohody obou rodičů před orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Tento styk byl pravidelný, osvědčil se. Z řady podkladů soud zjistil, že nezletilý byl úzkostlivé povahy, nepříznivě reagoval na změny a nepravidelný režim. Na základě toho soud dospěl k závěru, že svěření do střídavé výchovy by nebylo v nejlepším zájmu dítěte. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal.
2. Krajský soud v Brně rozhodnutí okresního soudu potvrdil rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že oba rodiče mají dobré výchovné předpoklady, nezletilý má k oběma citovou vazbu (preferuje však matku). Za svůj domov považuje prostředí u matky, u otce se necítí nejlépe zejména pro to, že si nevytvořil bezproblémový vztah k jeho přítelkyni, neboť má pocit, že zavinila rozpad jeho rodiny. Sám nezletilý opakovaně uvedl, že si střídavou výchovu nepřeje, přál si zachování tehdejšího stavu. Doplnění dokazování potvrdilo zjištění o citlivé povaze nezletilého, který se hůře přizpůsobuje změnám, na psychickou zátěž se změnami spojenou reaguje nevolností, pláčem a odmítáním. Svěření do střídavé péče by též znamenalo podstatnou změnu styku, neboť dosud byl nezletilý v péči stěžovatele přibližně čtyři dny v době dvou týdnů (ne šest, jak stěžovatel uvedl). Na základě takto zjištěného stavu věci krajský soud dospěl k závěru, že svěření do střídavé výchovy by nebylo v nejlepším zájmu nezletilého, zejména s ohledem na jeho vlastní přání a pro jeho nepříznivé reakce na změny a psychickou zátěž.
3. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím krajský soud porušil jeho práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
4. Podle mínění stěžovatele jsou ve věci splněny všechny předpoklady pro střídavou výchovu, návrh soudu podal poté, co v průběhu letních prázdnin docházelo ke styku s nezletilým každý druhý týden. Po rozhodnutí okresního soudu došlo ze strany matky k omezení styku stěžovatele s nezletilým, a to i přes výslovné přání nezletilého zachovat tehdejší stav. Znalecký posudek nezohledňuje vliv matky a její nesouhlas se střídavou výchovou. S ohledem na délku řízení je pochopitelné, že nezletilý pod vlivem matky svůj původně nejednoznačný názor vůči střídavé výchově změnil na názor odmítavý. Soud i znalkyně vyšly z informací od syna, že má problémový vztah k současné přítelkyni stěžovatele. Tu však soud nevyslechl, ač to stěžovatel navrhoval za účelem objasnění výchovného prostředí pro potřeby střídavé výchovy. Závěry znaleckého posudku jsou nepřiléhavé při hodnocení schopnosti nezletilého adaptovat se na změny. V tomto ohledu nelze srovnávat cizí osoby se stěžovatelem, se kterým má syn hezký vztah. Podle stěžovatele došlo po zahájení řízení k omezení styku se synem, navržená střídavá výchova by přitom vedla ke změně pouze v rozsahu dvou dnů, oproti původnímu a fungujícímu stavu. Závěrem stížnosti stěžovatel poukázal na to, že syn by navštěvoval stále stejnou školu, přátele a rozvinuté sociální prostředí má již nyní v obou bydlištích. Samotná skutečnost, že stěžovatel má zájem o častější styk se synem, který k němu má kladný vztah, nemůže být negativní faktorem, který by syna negativně rozrušoval.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky svěření nezletilých dětí do péče, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy (srov. např. krajským soudem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
9. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. již uvedený nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, odst. 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
10. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud dospěl k závěru, že oba rodiče mají dobré výchovné předpoklady. Za toho stavu by přicházela do úvahy střídavá péče, nebo ponechání nezletilého ve výchově matky se zachováním širokého styku se stěžovatelem. S ohledem na závěry znaleckého zkoumání a další vyjádření se krajský soud ztotožnil s okresním soudem v tom, že ponechání nezletilého v péči matky je v jeho nejlepším zájmu. Komunikace mezi rodiči není bez problémů, styk stěžovatele se synem však probíhal na základě dohody rodičů uzavřené před orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Jako zásadní skutečnost hovořící v neprospěch střídavé péče soudy vzaly v potaz jednak vlastní přání nezletilého, jednak jeho zvýšenou psychickou citlivost a nepříznivé zvládání změn.
11. Ústavní soud ze spisu okresního soudu ověřil, že znalecký posudek srozumitelně a přesvědčivě vyložil, jaké jsou výchovné předpoklady rodičů a jaký je vzájemný vztah mezi nezletilým a jeho rodiči. Stejně tak přesvědčivě vyložil, jakým nepříznivým způsobem se na nezletilém projevuje zvýšená psychická zátěž. Posudek dostatečně popsal i názory nezletilého, jeho přání zůstat v péči matky, a že u stěžovatele nechce pobývat po delší dobu (neboť se mu po matce stýská). Ústavní soud za takového stavu věci nemá z ústavního hlediska co vytknout, pokud okresní a krajský soud dospěly k závěru, že s ohledem na názor a nejlepší zájem nezletilého není uplatnění střídavé péče vhodné.
12. Ústavní soud již dříve akceptoval, pokud obecný soud na základě konkrétních zjištění o vztahu mezi rodiči a případném negativním dopadu na vývoj společného dítěte rozhodl o svěření do péče jednoho z nich, byť jinak měli oba rodiče dobré výchovné předpoklady. Přitom konstatoval, že je na obou rodičích, aby si v zájmu svého společného dítěte vyšli vstříc a dohodli se na určité formě odborné pomoci, které budou zodpovědně využívat. Tato povinnost stíhá oba rodiče stejným dílem. Bude na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů či psychickém stavu nezletilého došlo k určitému pokroku, případně aby zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilého podle toho upravily. Pokud by např. zlepšení vzájemných vztahů svým obstrukčním či neochotným jednáním znemožňovala matka, bude na zvážení, zda se z její strany nejedná spíše o snahu bez ohledu na přání dítěte zamezit střídavé péči. V takovém případě by nebylo možno vyloučit svěření do střídavé výchovy obou rodičů či dokonce do péče stěžovatele. To samozřejmě vždy za přihlédnutí k nejlepším zájmům nezletilého (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2009/14 ze dne 11. 8. 2014).
13. K námitkám stěžovatele lze stručně uvést, že městský soud vzal v úvahu všechny významné okolnosti plynoucí ze soudního spisu. Dostatečně ctil i základní předpoklad, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů a že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení. Důvodem pro odchýlení od tohoto pravidla mu však byla konkrétní zjištění o přání a nejlepším zájmu nezletilého, o který jde v řízení především (nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014).
14. Rozporoval-li stěžovatel závěry znaleckého posudku, lze uvést, že z něj (jako i z dalších listin v soudním spisu) plyne jednoznačný závěr o zvýšené citlivosti nezletilého a o jeho problematickém vztahu k současné přítelkyni stěžovatele. Jakkoliv je možné, že nezletilý sám od sebe nedospěl k přesvědčení, že současná přítelkyně stěžovatele zapříčinila rozvrat manželství jeho rodičů, je skutečností, že nezletilý tento názor má. Zda lze uvedený názor a z něj plynoucí problémový vztah a přání nezletilého "překonat" či "napravit" svěřením do střídavé péče, anebo zda tomu nejlepší zájem dítěte prozatím brání, je posouzení náležející především obecným soudům. V projednávané věci Ústavní soud ústavně významné pochybení neshledal. Zároveň však platí, že žádný z rodičů nemůže podněcovat dítě vůči druhému rodiči a jeho rodině, dítě se nesmí stát nástrojem k vyřizování vzájemných neshod. Spisový materiál však zjevně neposkytuje oporu pro závěr, že by se matka či kdokoliv jiný snažil ztížit vztahy nezletilého se stěžovatelem a jeho přítelkyní.
15. K námitce poukazující na pouze nepatrnou změnu mezi stávajícím stykem a navrhovanou úpravou střídavé péče lze odkázat na napadený rozsudek, který dostatečně vypočítává, že by šlo o podstatnou změnu v rozsahu tří dnů v průběhu dvou týdnů. Zjevně nedůvodnou Ústavní soud shledal i námitku opomenutého důkazu. Z napadeného rozhodnutí i spisového materiálu je zřejmé, že krajský soud své rozhodnutí založil především na zjištění názoru nezletilého a jeho vztahu k přítelkyni stěžovatele. O těchto skutečnostech přítelkyně stěžovatele nemohla nic významného vypovědět, podle setrvalé judikatury Ústavního soudu tedy nebylo třeba výslech provést [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že krajský soud i za tohoto stavu měl výslovně uvést, že navržený důkaz neprovedl. Zároveň však platí, že napadený rozsudek je založen na uceleném argumentačním systému, který logicky a rozumně podporuje správnost jeho závěrů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)].
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu