ECLI:CZ:US:2015:1.US.1217.15.1
sp. zn. I. ÚS 1217/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti Petra Jiráska, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2015 č. j. 9 Afs 151/2013-48 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2013 č. j. 31 Af 1/2013-45, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství se sídlem v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. dubna 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Finanční úřad v Trutnově doměřil dodatečným platebním výměrem ze dne 24. května 2012 stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008 ve výši 459 225 Kč a penále ve výši 105 228 Kč. Stěžovatel podal odvolání, jež bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2012 zamítnuto. Žalobu podanou stěžovatelem Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, napadeným ústavní stížností, zamítl, neboť se ztotožnil se závěry správních orgánů, podle kterých stěžovatel nedostál své důkazní povinnosti a nemohly mu tak být uznány některé jím uplatňované výdaje jako výdaje ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "daňový řád"). Stěžovatel podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s výkladem příslušných ustanovení daňového řádu a za principiálně nepřijatelný pokládá výklad, který zneužívá důkazní nouze daňového subjektu a maximalizuje příjmy státního rozpočtu místo toho, aby usiloval o stanovení daně ve správné výši. Podle názoru stěžovatele důkazní břemeno konstruované napadenými rozhodnutími nemohl nikdy unést a proto je nutno na celé řízení pohlížet jako na nespravedlivé.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Hradci Králové, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
8. Je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal jak s otázkou unesení důkazního břemene stěžovatelem a správcem daně, tak s navazující námitkou nesprávnosti stanovené daně, s námitkami opomenutého důkazu, nezákonného užití důkazu provedeného v jiném daňovém řízení, s otázkou vzájemného rozporu některých judikátů Nejvyššího správního soudu a rozporu napadeného rozsudku s některými z nich. Argumentace stěžovatele s poukazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie se pak podle závěru Nejvyššího správního soudu míjí s podstatou jeho věci, neboť stěžovatel neprokázal, že jeho obchodním partnerem (dodavatelem) při nákupu zboží byly jím uvedené tři společnosti. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci lze proto uzavřít, že stěžovateli se porušení namítaných základních práv nezdařilo doložit.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu