ECLI:CZ:US:2015:1.US.1288.14.1
sp. zn. I. ÚS 1288/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky DME, a. s., se sídlem Praha 9 - Klánovice, V Soudním 774, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014 č. j. 25 Cdo 1888/2013-270, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013 č. j. 20 Co 3/2013-236 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2012 č. j. 22 C 261/2007-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dovolávala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2012 č. j. 22 C 261/2007-196 byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) po žalované obchodní společnosti domáhala zaplacení částky 3 042 431 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody.
3. Stěžovatelka odůvodnila žalobu na náhradu škody tím, že dne 2. 7. 2003 byla žalovanou, jako pronajímatelkou, a stěžovatelkou, jako nájemkyní, uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor. Žalovaná v pronajatých skladových prostorách prováděla udržovací práce prostřednictvím jiné obchodní společnosti (zhotovitele) na podkladě smlouvy o dílo. Za zhotovitele potom práce vykonávali zaměstnanci další obchodní korporace (subdodavatele). Dne 29. 11. 2003 došlo k požáru ve skladovém prostoru č. 1.119. Podle odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy ze dne 16. 12. 2003 byl požár vyvolán nedbalostí nebo neopatrností pracovníků subdodavatele zhotovitele. V důsledku požáru vznikla stěžovatelce majetková újma tvořená škodou na majetku, přerušením provozu v období od 30. 11. 2003 do 12. 2. 2004 i nemožností užívat nebytové prostory.
4. Porušení právní povinnosti žalované spatřovala stěžovatelka mj. v tom, že v obsahu nájemní smlouvy se žalovaná zavázala dohodnout pojištění u pojišťovny s pojistným krytím, které by odpovídalo podnikatelské činnosti pronajímatelky (žalované) v daných prostorách. Vzhledem k tomu, že žalovanou byla uzavřena pouze pojistná smlouva na škodu v částce 10 000 000 Kč, byla stěžovatelka toho názoru, že žalovaná svou smluvní povinnost plynoucí z nájemní smlouvy nesplnila. Stěžovatelka hodnotila za porušení právní povinnosti žalovanou i nedodržení zákonných povinností podle právních norem zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (žalovaná nezajistila, aby byl nebytový prostor ve stavu způsobilém k užívání), a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (o odpovědnosti za škodu). Odpovědnost žalované dovozovala stěžovatelka i z ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), pro nedostatečnou a neobezřetnou volbu zhotovitele k provedení prací.
5. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 3. 2013 č. j. 20 Co 3/2013-236 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
6. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení o porušení smluvní či zákonné povinnosti pronajímatelky ve vztahu k nájemkyni a o příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem tvrzené škody. Porušení povinností žalovanou bylo stěžovatelkou dovozováno ze vzniku požáru, tj. bylo argumentováno odpovědností za výsledek, která je odpovědností objektivní a na daný vztah účastníků nedopadá. Ze skutkového stavu se nepodávalo, že by žalovaná porušila zákonnou nebo smluvní povinnost, jež by byla v příčinné souvislosti s nastalou škodou.
7. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014 č. j. 25 Cdo 1888/2013-270 pro nepřípustnost odmítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
8. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením nároku na náhradu škody obecnými soudy. Stěžovatelka namítala, že žalovaná jako pronajímatelka nebytového prostoru porušila zákonné a smluvní povinnosti, a proto odpovídá za způsobenou škodu. Pronajímatelka byla mj. povinna udržovat pronajatý nebytový prostor ve stavu způsobilosti k užívání a umožnit nájemkyni plný a nerušený výkon práv spojených s nájmem. V tomto směru odpovídala i za údržbu nebytového prostoru vykonávanou třetími osobami na podkladě smlouvy. Současně bylo nezbytné pronajímatelkou uzavřít řádnou pojistnou smlouvu. Stěžovatelka vyslovila názor, že mezi porušením uvedených povinností žalovanou a vznikem škody byla dána příčinná souvislost.
9. Neprovedla-li žalovaná údržbu pronajatých prostor sama, byla povinna zajistit, aby třetí osoby vykonaly práce kvalifikovaně a v souladu s nutnými povoleními, jakož i s pracovněprávními a bezpečnostními předpisy. Žalovaná má odpovídat za škodu vyvolanou třetí osobou, se kterou uzavřela smlouvu k provedení udržovacích prací na pronajatých nebytových prostorách. Soudy byly mimoto povinny aplikovat na skutkový stav ustanovení §373 a násl. obchodního zákoníku. Porušením povinností žalované bylo i nedohodnutí pojištění v rozsahu odpovídajícím podnikatelské činnosti pronajímatelky, které by pokrývalo odpovědnost za škodu vzniklou na majetku v souvislosti s provozem skladových prostor.
10. K postupu dovolacího soudu stěžovatelka uvedla, že jí Nejvyšší soud odepřel spravedlnost, pokud odmítl dovolání posoudit věcně, ač stěžovatelka v dovolání nastolila právní otázky hmotného práva.
III.
Právní posouzení
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
12. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
13. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Právní závěr o zamítnutí žaloby na náhradu škody pro nedostatek porušení zákonné nebo smluvní povinnosti pronajímatelky, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, nevybočuje z ústavních kautel. Soudy řádně vyložily, proč na podkladě skutkového stavu nevyhodnotily nárok stěžovatelky jako důvodný. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
14. Výklad práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Nadto je nutno uvést, že stěžovatelka v obsahu ústavní stížnosti uplatnila argumenty, které již byly použity v řízení před obecnými soudy, jež námitky stěžovatelky k otázce odpovědnosti žalované obchodní společnosti za škodu vypořádaly dostatečně a v souladu s principy spravedlivého procesu. Ani Nejvyšší soud se odmítnutím dovolání nedopustil pochybení, které by bylo v rozporu s ústavními principy.
15. Z řečených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu