ECLI:CZ:US:2015:1.US.1309.15.1
sp. zn. I. ÚS 1309/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivety Vilímkové, zastoupené Mgr. Terezou Benešovou, advokátkou, se sídlem Novohradská 319/6, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2015 č. j. 49 EXE 2306/2014-53 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem JUDr. Milanem Broncem, Exekutorský úřad České Budějovice, dne 17. 12. 2014 č. j. 8 EX 481/14-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích a soudního exekutora JUDr. Milana Bronce, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku dle čl. 36 an. a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v exekučním řízení, v němž stěžovatelka vystupuje jako povinná. Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů exekuce ve výši 10.406 Kč, tvořených náklady soudního exekutora ve výši 7.865 Kč (z toho odměna exekutora ve výši 3.000 Kč) a náklady oprávněného ve výši 2.541 Kč. Proti tomuto příkazu se stěžovatelka bránila námitkami, jež byly napadeným usnesením okresního soudu zamítnuty jako nedůvodné. Okresní soud zohlednil okolnosti dané exekuce i judikaturu Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a dospěl k závěru, že odměna exekutora určená ve výši 30 % z odměny vážící se podle zákona k nucenému vymožení povinnosti (zde vyklizení bytu) zcela odpovídá činnosti exekutora v daném exekučním řízení. Rovněž s výpočtem ostatních nákladů exekuce ze strany soudního exekutora okresní soud souhlasil. Námitky stěžovatelky týkající se otázky doručování písemností její osobě v exekučním řízení ze strany soudního exekutora okresní soud shledal převážně irelevantními ve vztahu k vyčíslení nákladů exekuce, s výjimkou otázky doručení výzvy k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti a vyrozumění o zahájení exekuce. Obě písemnosti však stěžovatelce jednak byly doručeny, jednak přestože stěžovatelka svou povinnost ("dobrovolně") splnila až po uplynutí lhůty dle výzvy k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti, byla odměna exekutora vypočtena ve sníženém rozsahu tak, jako by byla stanovená lhůta dodržena.
3. Stěžovatelka úvodem své stížnosti upozorňuje, že napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce předcházel obdobný příkaz vydaný v říjnu 2014, jež byl následně usnesením okresního soudu zrušen. Nyní napadený příkaz však podle stěžovatelky trpí stejnými vadami jako ten prve zrušený, okresní soud je ale napadeným usnesením nenapravil. Napadený příkaz zejména neobsahuje řádné odůvodnění vyčíslení nákladů exekuce dle judikatury Ústavního soudu a došlo toliko k "optickému" snížení celkové výše nákladů z původních 18.876 Kč; paušální částka hotových výdajů neodpovídá exekutorem skutečně vynaloženým nákladům. Stěžovatelka dále poukazuje na to, nehledě na novou, sníženou, výši nákladů exekuce je na jejím bankovním účtu stále blokace až do výše částky dle původního, již zrušeného příkazu exekutora, nadto v důsledku blokace účtu došlo ze strany banky i k dalším krokům v neprospěch stěžovatelky (zesplatnění spotřebitelského úvěru a konktokorentního účtu stěžovatelky). Usnesením soudního exekutora ze dne 6. 10. 2014, které bylo stěžovatelce doručeno dne 29. 4. 2015, tento navíc nahradil projev vůle stěžovatelky k výpovědi smlouvy o penzijním připojištění, což stěžovatelka považuje za nepřiměřený zásah do svých práv. Stěžovatelka dále kritizuje vady v doručování písemností své osobě v exekučním řízení ze strany soudního exekutora, zejména skutečnost, že vyrozumění o zahájení exekuce jí bylo až se zpožděním vhozeno do schránky, nikoliv doručeno řádně a do vlastních rukou dle §44 odst. 1 a 2 exekučního řádu, což způsobilo, že se toto nedostalo do sféry stěžovatelky. Rovněž ani doručování exekučních příkazů neproběhlo dle zákona a jen náhodou nedošlo k doručení fikcí. Stěžovatelka zdůrazňuje, že otázka, zda vůbec v jejím případě s ohledem na pochybení při doručování vyrozumění o zahájení exekuce došlo k zahájení exekuce, má vliv i na stanovení odměny a dalších nákladů exekuce.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 49 EXE 2306/2014 a soudního exekutora JUDr. Milana Bronce sp. zn. 8 EX 481/14, které si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Žádné takové pochybení ústavněprávní relevance však v napadených rozhodnutích nebylo shledáno. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelčina ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudního exekutora a okresního soudu ohledně nákladů exekuce, a jen ty je proto Ústavní soud oprávněn přezkoumávat. Ústavní soud ovšem nezjistil, že by napadená rozhodnutí představovala jakýkoli zásah do základních práv stěžovatelky. Stanovená výše nákladů řízení se nejeví nijak nepřiměřenou; přičemž s ohledem na skutečnost, že v daném případě byla vymáhána povinnost nepeněžitého charakteru, nelze poměřovat jejich výši s výší vymáhané pohledávky v penězích, jak činí stěžovatelka. Jednotlivé stanovené náklady exekuce navíc byly stručně, ale přijatelně odůvodněny; odměna exekutora byla stanovena ve výši, jako by došlo ke splnění vymáhané povinnosti na výzvu soudního exekutora, tudíž s přihlédnutím k okolnostem konkrétního stěžovatelčina případu. Náhrada hotových výdajů exekutora pak byla stanovena v paušální výši určené podústavním právním předpisem. Ústavní soud v napadeném příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce a navazujícím usnesení okresního soudu neshledal žádný rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatelky či ústavněprávními principy, respektive žádné ústavněprávní vady. Pokud pak jde o další námitky stěžovatelky kritizující doručování v exekučním řízení a exekuční příkazy vydané za účelem vymožení nákladů exekuce, pak Ústavní soud jednak připomíná, že podaná ústavní stížnost dle svého petitu směřuje toliko proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a navazujícímu usnesení o jejích námitkách proti danému příkazu, nikoliv proti jiným rozhodnutím či jednání soudního exekutora, a jednak nad rámec nutnosti konstatuje, že prima facie by tyto námitky, ani pokud by byly přípustné, nebyly s to založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Exekuční řízení je zahájeno doručením exekučního návrhu exekutorovi, tedy nezávisle na doručení vyrozumění o zahájení exekuce či výzvy ke splnění vymáhané povinnosti povinnému; a nehledě na případné pochybnosti o řádném doručení těchto písemností stěžovatelce byla v daném případě odměna exekutora vypočtena, jako by stěžovatelka vymáhanou povinnost splnila na onu výzvu, přestože obě písemnosti jí do schránky byly vhozeny v červenci 2014 a stěžovatelka danou povinnost splnila až ke konci září 2014. Soudnímu exekutorovi pak nelze klást k tíži ani stěžovatelčiny potíže s přebíráním doručovaných písemností vyvěrající ze skutečnosti, že její adresa se shodovala s adresou oprávněného, a tudíž stěžovatelka nebyla jediná s přístupem k dotčené poštovní schránce.
8. Ústavní soud tak shrnuje, že napadenými rozhodnutími soudního exekutora a okresního soudu nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatelky či ústavních principů, a tudíž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu