ECLI:CZ:US:2015:1.US.1364.15.1
sp. zn. I. ÚS 1364/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. 7 To 73/2015 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. 49 Nt 1/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. 49 Nt 1/2014 byl podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, v platném znění (dále jen "zákon o protiprávnosti komunistického režimu"), a za použití §6 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), zamítnut návrh J. H., syna odsouzeného J. H2., zemřelého dne 31. 10. 1997, na zrušení či zmírnění trestu uloženého odsouzenému rozsudkem Lidového trestního soudu v Praze ze dne 24. 6. 1957 sp. zn. 9 T 109/57 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1957 sp. zn. 12 To 283/57. Návrh stěžovatele byl Obvodním soudem pro Prahu 9 zamítnut, neboť byl posouzen jako opožděný.
3. Navrhovat zrušení nebo zmírnění trestu bylo možno podle názoru soudu nejpozději do dvou let ode dne nabytí účinnosti zákona. Počátek běhu lhůty uvedené v §6 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci byl výkladem ve prospěch navrhovatele dovozován nikoli od data účinnosti tohoto zákona, tedy od 1. 7. 1990, nýbrž od data účinnosti zákona o protiprávnosti komunistického režimu, tj. od 1. 8. 1993. Návrh na zrušení či zmírnění trestu uloženého odsouzenému J. H. 2, zemřelému dne 31. 10. 1997, tak bylo nutno podat nejpozději dne 1. 8. 1995. Soud mimoto konstatoval, že i pokud by odsouzený J. H2. jako oprávněná osoba požádal o navrácení lhůty, bylo by nezbytné návrh na zrušení nebo zmírnění trestu podat současně s žádostí o navrácení lhůty a podle §6 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci nejpozději do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona, tedy do 1. 8. 1996. Návrh syna odsouzeného byl však k soudu podán až dne 25. 9. 2014, tj. více než 19 let (resp. podle §6 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci 18 let) po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené zákonem.
4. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. 7 To 73/2015 byla zamítnuta stížnost proti shora označenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že obecné soudy odepřely stěžovateli soudní ochranu a spravedlnost, pokud návrh na zrušení nebo zmírnění trestu uloženého odsouzenému (otci) zamítly bez meritorního posouzení a toliko z formálního procesního důvodu, tj. pro uplynutí lhůty. Stěžovatel namítal, že postup soudů byl v rozporu se samotným účelem zákona o protiprávnosti komunistického režimu, neboť smyslem tohoto zákona bylo vymezit se proti křivdám vyvolaným komunistickým režimem. Ustanovení rehabilitačních právních předpisů je nutno vykládat s ohledem na smysl a účel ve prospěch osob postihnutých komunistickým režimem, jak výslovně uvádí rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000.
6. Úmyslem zákonodárce podle názoru stěžovatele nebylo omezit možnost domáhat se nápravy křivdy z doby minulé použitím prekluzivní lhůty uvedené v jiném právním předpisu, jak dovozují obecné soudy v napadených rozhodnutích. Stěžovatel pokládal za nesprávnou úvahu obecných soudů, že lhůta podle §6 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci je aplikovatelná i na podání návrhu podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. II. ÚS 1828/10, ze kterého plyne, že porušení práva na spravedlivý proces se obecné soudy dopustí i tím, že odmítnou věcně projednat návrh stěžovatele, ačkoliv k tomu nemají legitimní důvod. Z odůvodnění nálezu se pak mj. podává, že řízení bylo v tomto případě zahájeno až v roce 2009, což Ústavnímu soudu nebránilo v tom, aby ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry vyslovené v napadených rozhodnutích nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem státních orgánů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory rozhodujících orgánů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
9. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Právní závěr o zamítnutí návrhu na zrušení či zmírnění trestu uloženého odsouzenému (otci stěžovatele) nevybočuje z ústavních kautel, byla-li konstatována opožděnost podaného návrhu.
10. Podle §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu platí, že soud na návrh zruší nebo zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci, bude-li prokázáno, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro účely tohoto řízení a následného odškodnění se pak přiměřeně použijí ustanovení §4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci.
11. Z výše citovaného ustanovení zákona o protiprávnosti komunistického režimu se podává, že na řízení má být aplikováno mj. i ustanovení §6 zákona o soudní rehabilitaci, podle kterého je nutno podat návrh na zrušení nebo zmírnění trestu uloženého odsouzenému nejpozději do dvou let ode dne účinnosti zákona. Zmešká-li oprávněná osoba z důležitých důvodů lhůtu k podání návrhu na zahájení řízení, má právo požádat o navrácení lhůty do jednoho měsíce od pominutí překážky, nejpozději však do tří let ode dne účinnosti zákona.
12. V nálezu ze dne 6. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205) Ústavní soud vyhodnotil lhůtu stanovenou zákonem o soudní rehabilitaci pro podání návrhu na zrušení nebo zmírnění trestu uloženého odsouzenému jako souladnou s ústavním pořádkem. Konstatoval, že rušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právní jistoty, který je jedním ze základních znaků současných demokratických právních systémů. Lhůta sama o sobě není protiústavní, jako rozpornou s ústavními principy je možno ji posuzovat toliko podle okolností případu. Chování navrhovatele je subjektivním prvkem, na základě kterého nelze napadaným rozhodnutím vytknout neústavnost. Z rozboru řešené věci plyne, že stěžovateli bylo právo domáhat se zrušení nebo zmírnění trestu odsouzenému otci u nezávislých a nestranných soudů zaručeno, on však tohoto práva nevyužil v rámci zákonem stanovené lhůty (§6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu ve spojení s §6 zákona o soudní rehabilitaci), pokud návrh u soudu podal až dne 25. 9. 2014. Stěžovatel tak mohl včasným návrhem dosáhnout zrušení trestního rozhodnutí v přezkumném řízení.
13. Výklad práva obecnými soudy proto nedosáhl rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Napadená soudní rozhodnutí neporušila ústavně garantovaná práva stěžovatele.
14. Z řečených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu