ECLI:CZ:US:2015:1.US.1410.15.1
sp. zn. I. ÚS 1410/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kučery, t.č. Vazební věznice Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem Bratislavská 12, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2015 č. j. 70 Nt 3507/2015-17 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 9 To 56/ 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 13. 5. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na presumpci neviny podle čl. 40 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, tj. z důvodu tzv. útěkové vazby. Městský soud v Brně svoje rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatel je ohrožen vysokou trestní sazbou a z toho vyvodil svoji obavu, že se stěžovatel bude trestnímu stíhání vyhýbat. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, kterou odůvodnil tak, že mu Policie ČR bez problémů doručila do jeho bydliště v P. předvolánku, aby se dostavil k policejnímu orgánu, což řádně a včas učinil. Stěžovatel má řádné a stálé zaměstnání, pracuje jako řidič u společnosti Mimoska CZ, s.r.o., a je tedy bez problémů k zastižení i u svého zaměstnavatele. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho obvinění vychází pouze z tvrzení jedné osoby ohrožené vysokou trestní sazbou snažící se dosáhnout postavení tzv. spolupracujícího obviněného, která má zájem zaplést do své kauzy co nejvíce osob za účelem snížení sazby svého očekávaného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Brně zamítl. Všichni obvinění jsou stíháni pro zločin nedovolená výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, přivezli z Polské republiky léky obsahující pseudoefedrin, ze kterých vyráběli metamfetamin, který pak distribuovali řadě uživatelů v České republice a pokusili se vyvézt i do Spolkové republiky Německo. Důvodnost usnesení o zahájení trestního stíhání vychází zejména z výpovědi jednoho z obviněných, podezření o propojení v rámci organizované skupiny obviněných vyplývá z odposlechů jejich telefonních hovorů. U stěžovatele soud neshledal důvodnost vazby koluzní oproti návrhu Krajského státního zastupitelství, neboť stěžovatel měl zejména dovařit pervitin z efedrinu získaného v Polsku, možností ovlivňování soud spatřoval jen mezi ním a jeho spoluobviněnými, proto již důvody vazby koluzní v této fázi trestního řízení na jeho straně neshledal. Hlavní důvod vazby stěžovatele tedy soud shledal ve výši hrozícího trestu (od deseti do osmnácti roků).
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a uvádí, že nesouhlasí s tím, že hrozba vysokého trestu odnětí svobody by mohla sama o sobě zakládat důvod vazby útěkové. Shledává tedy toto odůvodnění nedostatečné pro jeho držení ve vazbě a poukazuje na to, že i soudy uznávají, že je řádně ukotven v občanském životě.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu).
7. Prizmatem výše naznačených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení. Důvodnost naplnění vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba) soud spatřoval v konkrétních skutečnostech, které blíže v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl. Tyto skutečnosti se týkaly jak charakteru spáchané trestné činnosti, tak i osobních a majetkových poměrů stěžovatele. V neposlední řadě soudy zohlednily výši trestu, která stěžovateli v případě prokázání viny za spáchanou trestnou činnost hrozila. Výše uvedené okolnosti považoval za natolik závažné, že reálně odůvodňují obavu, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu by mohl uprchnout či se skrývat, a proto konstatoval, že se naplnil důvod vazby vymezený v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, což také dle názoru Ústavního soudu řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Není přitom úkolem Ústavního soudu hodnocení skutečností dokládajících existenci vazebního důvodu přehodnocovat.
8. Z výše uvedeného plyne, že nelze přisvědčit námitce stěžovatele, dle níž soudy odůvodnily potřebu trvání vazby pouze odkazem na "hrozbu vysokého trestu", jakožto samostatné skutečnosti odůvodňující aplikaci ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující a samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující stěžovatele vysokým trestem odnětí svobody nedovoluje rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě, bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13, nález sp. zn. IV. ÚS 226/05 ze dne 21. 6. 2005 (N 126/37 SbNU 587) nebo nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353)]. V dané věci však krajský soud svoje rozhodnutí nezaložil výlučně na hrozbě vysokého trestu, nýbrž implicitně zohlednil další konkrétní okolnosti případu, mimo jiné typ trestné činnosti, skutečnost, že stěžovatel má styk se zahraničím, i případnou kolizi s dalším spoluobviněným. Hrozba vysokého trestu tedy nebyla jediným důvodem pro vzetí stěžovatele do vazby.
9. Na tomto místě však Ústavní soud považuje za potřebné připomenout svoji závaznou judikaturu, dle níž pro rozhodování o důvodnosti trvání vazby není rozhodující typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu, nýbrž hrozba konkrétní, tedy podložená jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3) nebo nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014]. Pouhý odkaz na rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem tak, jak jej učinil krajský soud, proto není dostačující. I přes tento nedostatek a zejména s ohledem na skutečnost, že se v daném případě zatím nejedná o dlouhodobější vazbu, lze však napadené rozhodnutí považovat za ústavně akceptovatelné.
10. Z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1694/14 či sp. zn. I. ÚS 1348/07, na které se stěžovatel odvolává, neplynou zásadní argumenty ve prospěch stěžovatele - v těchto případech se totiž jedná o odůvodnění dlouhotrvající vazby. Je však pravdou, že z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013) plyne na obecné soudy především apel, aby při rozhodování o další důvodnosti vazby věnovaly zvýšenou pozornost tomu, zda počáteční důvody pro vzetí do vazby obstojí i po uplynutí delšího času. Jinými slovy, při rozhodování musí vzít v úvahu i "plynutí času" coby faktoru oslabujícího trvání existence vazebního důvodu. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání totiž mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14). Byť se již při vzetí do vazby jedná o jistě citelné omezení stěžovatelovy osobní svobody a rozhodnutí obecných soudů by mohla být přesvědčivěji odůvodněna, okolnosti projednávaného případu neodůvodňují závěr, že by se jednalo o zásah překračující hranice ústavnosti. Stejně kusé zdůvodnění jak dalších důvodů trvání vazby, tak i hrozícího trestu by však pravděpodobně z pohledu ústavnosti neobstálo v případě déletrvající vazby.
11. Konečně se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele ohledně porušení presumpce neviny, kterou rovněž shledal zjevně neopodstatněnou. Samotné vzetí obviněného do vazby naplnění zásady presumpce neviny nevylučuje.
12. Omezení osobní svobody stěžovatele se s ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující základní práva stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu