ECLI:CZ:US:2015:1.US.1415.15.1
sp. zn. I. ÚS 1415/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Pîrlogové, právně zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Nebušická 709, Horoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 23. 3. 2015 č. j. 54 Co 99/2015-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči (stěžovatelka nesprávně uvádí v Jihlavě) ze dne 10. 11. 2014 č. j. 15 EXE 1732/2013-28, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení exekučního řízení vedeného k vymožení peněžitého plnění ve prospěch odpůrkyně - společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s. Stěžovatelka jako povinná svůj návrh na zastavení exekuce odůvodnila tím, že rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č. j. ČTÚ-157 099/2010-637 bylo vydáno na základě důkazního prostředku, který vykazuje znaky trestného činu podvodu, popř. poškozování práv třetích osob. Řízení před ním se stěžovatelka neúčastnila, ani nepodala proti předmětnému příkazu řádný opravný prostředek - odpor.
3. Jediným důkazním prostředkem pro vydání předmětného příkazu je dle tvrzení stěžovatelky účastnická smlouva putativně uzavřená mezi ní a oprávněnou dne 30. 11. 2006 bez uvedení místa kontraktace. Podpis pod smlouvou není vlastnoručním podpisem stěžovatelky. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl k této otázce, že stěžovatelka měla možnost namítat, že účastnickou smlouvu s oprávněnou neuzavřela, již v řízení před Českým telekomunikačním úřadem. Pokud tak však neučinila a usnesení Českého telekomunikačního úřadu jí bylo doručeno a nabylo právní moci (což sama ani nezpochybnila), v exekučním řízení tak již učinit zásadně nemůže, a to ani v řízení o zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výjimka z výše uvedeného přichází v úvahu v případě, kdy by vydání exekučního titulu bylo dosaženo trestným činem, pro který by jeho pachatel byl pravomocně odsouzen (viz usnesení Nejvyššího soudu z 19. 2. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1394/2012). Že by se však jednalo o takový případ, stěžovatelka ani netvrdila. Tvrzení o tom, že účastnickou smlouvu nepodepsala, tak nebylo tvrzením pro posouzení jejího návrhu rozhodným. Jestliže pak netvrdila existenci jiných skutečností, které by mohly být důvodem pro zastavení exekuce, nelze soudu prvního stupně vytýkat ani závěr, že rozhodná skutková tvrzení účastníků se nelišila, neboť v návrhu povinné fakticky jakákoliv rozhodná skutková tvrzení (tedy tvrzení o skutečnostech, v důsledku kterých by mohla být exekuce zastavena) nebyla uvedena.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je natolik široce koncipované, že řízení může být zastaveno i tehdy, je-li zde jiný důvod, pro který nemůže být provedeno (např. rozpor s hmotným právem). Podle stěžovatelky se soudy dostatečně právně nevypořádaly s uplatněnými námitkami stěžovatelky a zatížily tak svá rozhodnutí závažnými skutkovými a právními vadami.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na zastavení exekuce ve výši 8 743 Kč s úroky z prodlení, přičemž částku, o kterou se jedná, lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
8. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. V přezkoumávaném případě však k takovému extrémnímu vybočení podle názoru Ústavního soudu zjevně nedošlo. Obecné soudy nevyhověly návrhu na zastavení exekuce s odůvodněním, jež je racionální a srozumitelné. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
9. Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, které důvody pro vyhovění návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce neshledaly. Ústavní soud proto uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, a proto žádný důvod pro kasační zásah neshledal. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek řízení nebylo možno vyhovět návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů zastoupení dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu