ECLI:CZ:US:2015:1.US.1489.15.1
sp. zn. I. ÚS 1489/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti, kterou podal A. H., zastoupený JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 47, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. února 2015 č. j. 61 Co 55/2015-16 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. prosince 2014 sp. zn. 13 Nc 2115/2014, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. května 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")
2. Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 19. prosince 2014 sp. zn. 13 Nc 2115/2014 zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření ze dne 18. prosince 2014, kterým by soud svěřil nezletilého syna od 1. ledna 2015 do výchovy stěžovatele každý týden od neděle od 18:00 hodin do pátku do 18:00 hodin a do výchovy matky každý týden od pátku od 18:00 hodin do neděle 18:00 hodin, dále upravil kontakt nezletilého s rodiči v období prázdnin a v období vánoc s tím, že výživné nebude rodičům určeno.
3. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Plzni, usnesením ze dne 13. února 2015 č. j. 61 Co 55/2015-16, usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal zejména nesprávné právní posouzení celé věci ve věci rozhodujícími soudy a poukázal na skutečnost, že nezletilému se dne X narodil bratr a je významné, aby sourozenci byli co nejvíce spolu. Stěžovatel má za to, že postupem soudů byla porušena nejen jeho práva, ale i práva jeho syna a proto je nezbytné, aby Ústavní soud řešil otázku porušování práv vyplývajících z Listiny, Úmluvy o právech dítěte a zákona o rodině již v rámci předběžných opatření, neboť pokud dojde k zafixování stavu, který preferuje pouze jednu ze stran, projeví se tato skutečnost i v konečném rozhodnutí ve věci. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňoval již dříve. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů vztahujících se k vydání předběžného opatření neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Za situace, kdy stěžovatel neprokázal důvodnost ani naléhavost nutnosti zatímní úpravy poměrů účastníků, lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
10. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
11. Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud pak nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení řádné plné moci k zastupování (§30 odst. 1 a §31 zákona o Ústavním soudu), neboť za dané situace by se jednalo o formalismus.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu