ECLI:CZ:US:2015:1.US.1528.15.1
sp. zn. I. ÚS 1528/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele 1/ Vasila Blaňára a 2/ Marie Blaňárové, obou právně zastoupených Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 22 Cdo 163/2015-316 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014 č. j. 22 Co 96/2014-271, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2015 stěžovatelé brojili proti shora citovaným rozhodnutím a tvrdili, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jejich dovolání, kterým se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 6. 2014 č. j. 22 Co 96/2014-271, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na odstranění oplocení a zdržení se vstupu na pozemek specifikovaný v žalobě a byl rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
3. Podle přesvědčení stěžovatelů je porušením práva na spravedlivý proces, pokud jim nebylo umožněno projednání nesprávného právního posouzení věci dovolacím soudem s odůvodněním, že stěžovatelé žádnou otázku hmotného či procesního práva nevymezili a že toliko zpochybňují podklady, z nichž vyšel znalec při zhotovování znaleckého posudku. Stěžovatelé tento závěr dovolacího soudu zpochybňují a tvrdí, že v dovolání řadu otázek hmotného i procesního práva vymezili.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
9. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Přestože odtud neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
8. Tato hlediska se uplatní i v dané věci; byly-li by tyto podmínky splněny, pak by napadeným usnesením, jímž bylo dovolání odmítnuto, aniž věcně projednáno, nastaly v poměrech stěžovatelů vskutku ústavně relevantní důsledky v podobě odepření přístupu k soudu (denegatio iustitie).
9. Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatelů s právním posouzením věci Nejvyšším soudem a způsobem jeho vypořádání se s dovoláním stěžovatelů. Zde je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §236 a §237 a násl. o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
10. V dané věci Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že v něm dovolatelé nevymezili žádnou otázku hmotného či procesního práva tak, jak ji vyžaduje judikatura dovolacího soudu, nýbrž toliko zpochybňují podklady, z nichž vyšel znalec při vyhotovování znaleckého posudku, čímž zjevně chtějí zpochybnit skutkový závěr, že oplocení se nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaných. Tato polemika však k přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. zjevně nepostačuje. Přípustnost dovolání potom samy o sobě nemohou založit ani tvrzené vady, jichž se měl dopustit odvolací soud během procesu dokazování, zejména pak při hodnocení znaleckého posudku.
11. Po přezkoumání obou napadených rozhodnutí obecných soudů, zejména pak rozhodnutí soudu dovolacího, vůči němuž směřují námitky stěžovatelů, tak dospěl Ústavní soud k závěru, že v usnesení dovolacího soudu nelze spatřovat žádné vady, jež by svou povahou založily shora uvedené (bod 9) nebo s nimi srovnatelné důvody pro ingerenci Ústavního soudu.
12. Na základě shora uvedeného pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu