ECLI:CZ:US:2015:1.US.1540.15.1
sp. zn. I. ÚS 1540/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky TITUS CZ s. r. o. "v likvidaci", se sídlem v Chrudimi, Tovární 1112, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 12/2014-101 ze dne 16. března 2015, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 52 Af 25/2013-66 ze dne 11. prosince 2013, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové č. j. 7746/12-1300-607589 ze dne 19. prosince 2012, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Odvolacího finančního ředitelství jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Finanční úřad v Chrudimi dodatečnými platebními výměry doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty, a to (1) za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2008 ve výši 161 488 Kč a stanovil penále ve výši 32 297 Kč, (2) za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2008 ve výši 633 572 Kč a stanovil penále ve výši 126 714 Kč a (3) za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2008 ve výši 175 758 Kč a stanovil penále ve výši 35 151 Kč. Finanční ředitelství v Hradci Králové zamítlo odvolání žalobce proti uvedeným platebním výměrům rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla správní žalobou.
2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích žalobu zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Následnou kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem taktéž uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Oba správní soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že byla oprávněna nárokovat odpočet DPH ze služeb nakoupených v souvislosti s inkasem, resp. vymáháním pohledávek. Nesprávně přitom tvrdila, že nákupem pohledávek a jejich následným inkasem poskytovala služby ve smyslu §2 odst. 1 zákona o č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH") a čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/112/ES, jejichž cena byla vyjádřena rozdílem mezi nominální hodnotou a skutečnou cenou. Ve věci nešlo ani o režijní náklady. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkami proti procesnímu postupu finančních orgánů, které spočívaly tvrzení, že tyto orgány rozhodly dvakrát v téže věci (procesní předpis to dovoloval), ve věci provedly opakovanou kontrolu stejných skutečností s odlišným výsledkem (podle soudu nešlo o kontrolu stejných skutečností) a celkově se odchýlily od své dlouhodobé a ustálené správní praxe ve vztahu ke stěžovatelce.
3. Proti rozhodnutí finančního ředitelství a rozsudkům krajského a Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených zejména čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatelka namítla, že v její věci měl být zohledněn dlouhodobý a zavedený postup správce daně v otázce nadměrných odpočtů DPH. Převážná část ekonomické činnosti stěžovatelky spočívala v inkasu nabytých pohledávek, případně v dalším postoupení nabytých pohledávek, tedy v činnostech osvobozených od daně. To mimo jiné znamená, že stěžovatelka dlouhodobě vykazovala při svých přiznáních DPH nárok na odpočet, což vyústilo v praxi, že ke svým daňovým přiznáním přikládala seznam činností, které byly na vstupu realizovány, konkrétně u faktur na vstupu přesahujících cca 100 000 Kč. Tyto faktury přímo přikládala ke svým přiznáním k DPH. Správce daně kontinuálně prováděl u stěžovatelky místní šetření za účelem prověření nároků na nadměrné odpočty, které následně schválil. Nadto za období 4. čtvrtletí roku 2008 realizoval u stěžovatelky vytýkací řízení a neshledal žádné nesrovnalosti či pochybení. Stěžovatelka proto považovala za překvapivé, když správce daně s odstupem několika let tato dosavadní stanoviska negoval ve formě dodatečného platebního výměru.
5. V případě zdaňovacího období 4. čtvrtletí roku 2008 pak správní orgán porušil zásadu, že nelze rozhodnout v jedné věci dvakrát, když vykonal u stěžovatelky místní šetření, a po jeho provedení nárok na nadměrný odpočet schválil. Následně dne 14. 6. 2010 pro totéž zdaňovací období vydal dodatečný platební výměr, tedy rozhodl o věci znovu, ač o výši DPH, resp. nároku na nadměrný odpočet za předmětné období, již jednou de facto rozhodl. Tímto došlo dle názoru stěžovatelky k porušení zásady non bis in idem, která v sobě zahrnuje i princip nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí. Uvedený postup správce daně vedl téměř k ekonomické likvidaci stěžovatelky, jelikož svou podnikatelskou činnost financovala z bankovního úvěru, problematiku nadměrných odpočtů nemohla před financujícím bankovním ústavem tajit a ten s ohledem na výši dodatečných platebních výměrů financování stěžovatelky zastavil, čímž došlo prakticky k ukončení její činnosti, nemluvě o tom, že předmětné dodatečné platební výměry zároveň měly za následek, že stěžovatelce vznikla povinnost již vyplacené nadměrné odpočty vrátit.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Argumentace stěžovatelky proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu a dalším rozhodnutím z části spočívala na nesouhlasu s hodnocením možnosti uplatnit nárok na odpočet DPH. Převážná část stížnosti pak směřovala proti procesnímu postupu finančních orgánů. Stěžovatelka tak pokračovala ve své argumentaci, kterou neúspěšně uplatnila v daňovém řízení a v řízení před správními soudy a Ústavní soud tak postavila do role dalšího stupně soustavy správních soudů, který by měl vykládat předpisy hmotného a procesního daňového práva. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.
10. V tomto ohledu je třeba též připomenout, že Ústavní soud totožné argumentaci stěžovatelky nepřisvědčil již v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1541/15. Toto řízení se od nyní projednávané věci lišilo pouze jiným zdaňovacím obdobím, což patrné i z toho, že stěžovatelka uplatnila stejnou argumentaci a nyní napadený rozsudek č. j. 8 Afs 12/2014-101 vychází z právních závěrů rozsudku č. j. 8 Afs 13/2014-93 ze dne 16. 3. 2015 posouzeného právě pod sp. zn. II. ÚS 1541/15.
11. Z uvedených důvodů lze tedy odkázat na závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 1541/15 ze dne 31. 8. 2015 a stručně uvést následující (srov. též §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu):
12. Nejvyšší správní soud srozumitelným, logickým a přesvědčivým způsobem vyložil základní principy systému daně z přidané hodnoty, a to i z pohledu judikatury Soudního dvora Evropské unie a uvedl, že z hlediska nároku na odpočet DPH není rozhodné, jestli mělo přijaté zdanitelné plnění ekonomický charakter přímého či režijního nákladu, ale zda bylo použito k uskutečnění zdanitelného plnění. S ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti o činnosti stěžovatelky následně soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nárok na odpočet DPH nevznikl. Ústavní soud tomu nemá z ústavního hlediska co vytknout.
13. Tvrzení stěžovatelky, že finanční orgány nemohly vydat dodatečný platební výměr, pokud již k témuž zdaňovacímu období platební výměr vydaly, je zjevně neopodstatněné již z toho důvodu, že zákon vydání dodatečného platebního výměru přes právní moc původního platebního výměru výslovně předpokládá (srov. §46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, §143 odst. 1 daňového řádu). Odvolávala-li se stěžovatelka na závěry vytýkacího řízení ze 4. čtvrtletí roku 2008 o bezvadnosti daňového přiznání za odpovídající zdaňovací období, je ze zprávy o tomto řízení zřejmé, že směřovala k prověření návaznosti evidence DPH na daňové přiznání (tedy zjištění, zda údaje tvrzené v daňovém přiznání odpovídají obsahu předložené evidence). Věcnou správnost a důvodnost uplatněného odpočtu správce daně neověřoval, výsledky vytýkacího řízení tak nebránily provedení daňové kontroly.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu