ECLI:CZ:US:2015:1.US.1551.15.1
sp. zn. I. ÚS 1551/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti České pirátské strany, se sídlem v Praze 3, Řehořova 943/19, zastoupené Mgr. Filipem Hajným, advokátem se sídlem v Praze 10, Moskevská 532/60, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2015 č. j. 31 C 21/2014 - 65-66, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům, hudebním, z. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. května 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2015 č. j. 31 C 21/2014 - 65-66 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie, a byla jí též způsobena újma na právech pro uplatňování jejich základních práv a svobod ve smyslu čl. 3 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze rozhodl o žalobě podané stěžovatelkou, kterou se proti žalovanému vedlejšímu účastníkovi řízení domáhala zaplacení 154 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za zaplacenou autorskou odměnu, přijatou na základě faktury, která byla vystavena vedlejším účastníkem řízení v souvislosti s dovozem/výrobou nenahraných nosičů zvukových a zvukově obrazových záznamů s odkazem na ustanovení §25 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Městský soud žalobu jako nedůvodnou pro rozpor žalobou uplatněného práva s dobrými mravy zamítl s tím, že ji pokládá za šikanózní, neboť jejím podáním bylo zneužito právo přístupu k soudu.
3. Stěžovatelka porušení svých základních práv a svobod spatřovala v tom, že městský soud, aniž by se věcně žalobou zabýval, své rozhodnutí založil na nesprávné domněnce, že stěžovatelce nešlo o ochranu svého, byť domnělého, subjektivního práva, avšak jen o vyvolání soudního řízení a vlastní propagaci. Stěžovatelka dále zdůraznila, že jí při podání žaloby nešlo o řízení samo (např. aby mohla následně požadovat zadostiučinění za jeho nepřiměřenou délku), ale šlo jí, a nadále jde, o vydání rozsudku, který by závazným způsobem vyložil právo Evropské unie ve vztahu k oprávněnosti vybírání náhradních odměn za nenahrané nosiče záznamu od právnických osob. Odůvodnění napadeného rozhodnutí pak stěžovatelka považuje za neúplné, neboť zcela ignoruje tvrzení a důkazy o tom, jaký byl skutečný a zcela legitimní motiv podání žaloby a postrádá vypořádání se soudu s argumentem stěžovatelkou vzneseným, že jde o strategickou litigaci.
4. Předmětem sporu je částka ve výši 154 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem přitom je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena, což vzhledem k nízké peněžní částce, o niž v řízení jde, splněno není. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech ze dne 26. srpna 2013 sp. zn. IV. ÚS 2021/13, ze dne 25. června 2015 sp. zn. II. ÚS 661/15 a ze dne 30. června 2015 sp. zn. IV. ÚS 1319/15) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
5. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Takový přístup nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 o. s. ř.
6. Nad rámec výše uvedeného je přiléhavé dodat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by její spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Právo na spravedlivý proces je individuálním právem a pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Posuzovaná ústavní stížnost stěžovatelky přitom představuje jen polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
7. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu