ECLI:CZ:US:2015:1.US.1613.15.1
sp. zn. I. ÚS 1613/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Martinka a Milana Martinka, obou zastoupených Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou, se sídlem Horní náměstí 12, Vsetín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015 č. j. 54 Co 432/2014-289, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 7. 2014 č. j. 27 C 150/2010-211, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2015 č. j. 1 As 199/2014-81 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2014 č. j. 22 A 118/2013-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1, Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jimiž měla být porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána ve dvou řízeních, a to v řízení o náhradu škody (zadostiučinění za nemajetkovou újmu) vedeném před civilními soudy a v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu vedeném před správními soudy. V prvním z uvedených řízení Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem stanovil povinnost České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj jako žalované zaplatit prvnímu a druhému stěžovateli jako žalobcům částku 396.000 Kč, respektive 360.000 Kč (výroky I. a II.) coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou ve správním řízení, jehož se účastnili; dále povinnost žalované písemně se stěžovatelům omluvit za způsobenou morální újmu (výrok III.); ve zbytku žalovaných nároků (v částce 904.000 Kč, respektive 740.000 Kč) žalobu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). K odvolání stěžovatelů i žalované Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalobu zamítl ohledně požadavků stěžovatelů na zaplacení částky 257.400 Kč, respektive 181.800 Kč, jinak v těchto výrocích a ve výroku IV. rozsudek obvodního soudu potvrdil; a dále ve výrocích III. a V. rozsudek obvodního soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud tak při uvážení okolností případu snížil výši zadostiučinění přiznaného obvodním soudem (na 138.600 Kč, respektive 178.200 Kč); výrok obvodního soudu o povinnosti písemné omluvy žalované zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení kvůli materiální nevykonatelnosti dotčeného výroku v původním znění.
3. V řízení před správními soudy se první stěžovatel jako žalobce (jediný) domáhal "zrušení řízení", a to podle něj protizákonného sloučeného územního a stavebního řízení zahájeného v roce 2002 před Městským úřadem Vsetín, jehož se on i druhý stěžovatel účastnili. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovatelovu žalobu, kterou posoudil jako žalobu proti nezákonnému zásahu správního orgánu dle §82 soudního řádu správního, zamítl, neboť zjistil, že předmětné řízení bylo v roce 2013 skončeno (zastaveno), a tak namítaný zásah již netrvá. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud se sice neztotožnil s předpokladem krajského soudu, že vedení správního řízení pojmově může být zásahem ve smyslu soudního řádu správního, nicméně to samo o sobě nezpůsobovalo nezákonnost rozhodnutí krajského soudu, jehož odůvodnění v podstatné míře obstálo. Obecně však podle Nejvyššího správního soudu je přezkum zákonnosti vedení správního řízení v rámci řízení o ochraně před nezákonným zásahem předčasný, a tak měla být stěžovatelova žaloba zamítnuta už jen z toho důvodu.
4. Stěžovatelé s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a upozorňují, že obecné soudy se v nich nevypořádaly se všemi jimi uváděnými námitkami, navíc se dopustily i procesních pochybení, zejména pokud nepřihlédly (konkrétně městský soud v odvolacím řízení) ke sluchovému postižení prvního stěžovatele, a porušení dalších svých povinností, především ex offo povinnosti podat trestní oznámení, mohlo-li podle skutkového stavu dojít ke spáchání trestných činů (podle stěžovatelů se pracovníci městského úřadu v daném správním řízení dopustili zneužití pravomoci úřední osoby). Stěžovatelé se domnívají, že v občanskoprávním řízení jim mělo být přiznáno peněžité zadostiučinění za způsobenou újmu v plné výši jimi požadované. V soudním řízení správním pak mělo dojít k přezkoumání zákonnosti všech stavebních povolení v průběhu správního řízení vydaných, což jim ovšem správní soudy rovněž odepřely. V neposlední řadě stěžovatelé též připomínají podle nich nezákonný průběh samotného dotčeného správního řízení, jehož byli účastníky.
5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná.
6. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném v době podání ústavní stížnosti je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
7. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Podaná ústavní stížnost směřuje jednak proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze v občanskoprávním řízení o náhradu škody (zadostiučinění za nemajetkovou újmu) a jednak proti rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu v soudním řízení správním na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu v občanskoprávním řízení je však ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatelé dosud nevyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Proti napadenému rozhodnutí městského soudu se totiž mohli bránit dovoláním, o čemž byli v tomto rozhodnutí i poučeni. Uvedeného práva ostatně také využili, jak Ústavní soud ověřil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 1 i u Nejvyššího soudu, přičemž řízení o jejich dovolání dosud nebylo skončeno. Napadené rozhodnutí městského soudu tak nepředstavuje poslední procesní prostředek k ochraně práva stěžovatelů, a tudíž je ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřuje proti tomuto rozhodnutí a předcházejícímu rozhodnutí obvodního soudu, nepřípustná.
9. Ve zbylém rozsahu, tedy pokud směřuje proti napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu, ústavní stížnost přípustná je a splňuje i ostatní zákonné formální náležitosti. Ústavní soud tedy zvážil argumentaci v ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí správních soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v daném rozsahu zjevně neopodstatněná.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. K žádnému takovému pochybení v předmětném soudním řízení správním nedošlo. Ústavní stížnost vychází ze samotného nesouhlasu stěžovatelů (respektive prvního stěžovatele, neboť druhý stěžovatel nebyl účastníkem řízení před správními soudy, a tedy není osobou oprávněnou podat ústavní stížnost proti rozhodnutím v něm vydaným) s rozhodnutími obecných soudů, ten však sám o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Ústavní soud zdůrazňuje, že zejména Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí námitkami prvního stěžovatele uváděnými v jeho podáních, více i méně relevantními, zabýval velmi zevrubně a podrobně na ně reagoval, včetně stručného osvětlení justičního systému České republiky a toho, čeho se u jakých soudů lze domáhat. Srozumitelně též přiblížil, o čem mohou rozhodovat soudy ve správním soudnictví, proč stěžovatelova žaloba byla posouzena jako směřující proti nezákonnému zásahu správního orgánu ve smyslu soudního řádu správního, a to konkrétně zásahu v podobě vedení správního řízení, i proč taková žaloba v daném případě nemohla být úspěšná. V neposlední řadě Nejvyšší správní soud poukázal i na možnost samotného stěžovatele podat trestní oznámení, došlo-li podle něj ke spáchání trestného činu. Z pohledu Ústavního soudu jsou tedy napadená rozhodnutí správních soudů zcela dostatečná a nedošlo jimi, jakož ani postupem správních soudů předcházejícím jejich vydání, k porušení žádných ústavně zaručených práv prvního stěžovatele.
13. Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; v rozsahu směřujícím proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě pak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu