ECLI:CZ:US:2015:1.US.1618.14.1
sp. zn. I. ÚS 1618/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Julií Janatovou, advokátkou AK se sídlem Jihovýchodní 1.1619/15, 141 00 Praha 4 - Spořilov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014 č. j. 25 Co 429/2013-438, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. května 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014 č. j. 25 Co 429/2013-438 byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. června 2013 č. j. 30 Nc 91/2012-364 v napadených výrocích pod body I., II., III., IV., V., VI. tak, že nezletilá J. se svěřuje do péče matky (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. krajský soud rozhodl, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé J. částkou 4.000,- Kč měsíčně předem splatnou k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci počínaje dnem 1. března 2012. Ve výroku pod bodem III. krajský soud rozhodl, že dlužné výživné za dobu od 1. března 2012 do 15. ledna 2014 ve výši 30.500,- Kč je otec povinen splácet spolu s běžným výživným v měsíčních splátkách po 1.500,- Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek. Ve výroku pod bodem IV. krajský soud rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou J. každé úterý od 16.00 hodin do středy 18.00 hodin, každý lichý kalendářní týden v roce od pátku 16.00 hodin do neděle 18.00 hodin, o jarních prázdninách každý lichý kalendářní rok v termínu stanoveném Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy pro obvod, ve kterém je školní, resp. předškolní zařízení, které nezletilá navštěvuje od soboty prázdninám předcházející 9.00 hodin do neděle bezprostředně na prázdniny navazující 18.00 hodin, o velikonočních prázdninách každý sudý kalendářní rok od středy předcházející velikonočním svátkům 16.00 hodin do Velikonočního pondělí 18.00 hodin, o letních prázdninách každý 28. a 29. kalendářní týden a dále 32. a 33. kalendářní týden vždy od soboty předcházející 28. a 32. kalendářnímu týdnu 9.00 hodin do soboty 29. a 33. kalendářního týdne do 15.00 hodin, o vánočních svátcích v lichém roce od 23. prosince 9.00 hodin do 28. prosince 15.00 hodin a v sudém roce od 28. prosince 15.00 hodin do 2. ledna 15.00 hodin následujícího kalendářního roku; místem předání nezletilé je bydliště matky; v době mimořádné úpravy styku běžný styk odpadá. Ve výrocích pod body V. - VI. krajský soud rozhodl o nákladech řízení.
Výrok pod bodem VII. rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. června 2013 č. j. 30 Nc 91/2012-364, kterým byla rodičům nařízena rodičovská terapie, nebyl odvoláním napaden a nabyl tak samostatně právní moci.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ačkoli krajský soud konstatoval, že oba rodiče jsou způsobilí dítě vychovávat a mají o výchovu zájem, ustanovením §26 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o rodině"), se neřídil, přestože oba rodiče mají nezbytné předpoklady i potřebné zázemí, a přestože vzájemný pozitivní vztah mezi dcerou a oběma rodiči byl znaleckým posudkem potvrzen a pro takové řešení existují veškeré vhodné podmínky. Krajský soud podle stěžovatele subjektivně vyhodnotil, že svěří dítě do péče jednomu z rodičů. Argumentací o útlém věku dítěte krajský soud podle stěžovatele nezákonně ospravedlňoval rozhodnutí svěřit dítě do péče matky, přičemž ignoroval zcela zásadní důkaz v této otázce, a to doporučení soudní znalkyně. Krajský soud podle stěžovatele zcela irelevantně odůvodnil svěření dítěte do péče matky nedostatečnou komunikací mezi rodiči. Pokud však rodiče, jejichž výchovné předpoklady jsou rovnocenné, spolu nekomunikují v takové míře, která je nezbytná pro stanovení střídavé péče, měl by soud po zjištění příčin tohoto stavu preferovat toho rodiče, který neprojevuje svévoli, respektuje práva druhého rodiče, netrvá na své výlučné úloze v životě dítěte a projevuje větší snahu věcně komunikovat, eventuálně v případě obtíží v přímé komunikaci je ochoten řešit tento problém za pomoci psychologa nebo mediátora. Stěžovatel je toho názoru, že pro rozhodnutí svěřit dítě do péče matky chyběla relevantní skutková zjištění na straně jedné a z nich vyvozené skutkové a právní závěry na straně druhé. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud do rozhodnutí vložil zcela nepříslušící poslední odstavec rozsudku na straně č. 3, což svědčí o jeho nepečlivosti při vypracovávání rozhodnutí.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že krajský soud ve své argumentaci ospravedlňující své rozhodnutí svěřit dítě do péče matky nezohlednil judikaturu Ústavního soudu, zejména pak nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09, sp. zn. I. ÚS 266/10 a sp. zn. I. ÚS 2661/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), ve kterých Ústavní soud rozhodoval ve věcech střídavé péče a upravoval správný postup soudů v obdobných případech. Krajský soud dále nezohlednil právo nezletilé být vychovávána oběma rodiči. Krajský soud při aplikaci §26 odst. 4 zákona o rodině, a to těch částí, týkajících se schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem a stabilitě budoucího výchovného prostředí, zcela nesprávně zhodnotil důkazy a tomu přijaté skutkové závěry jsou podle stěžovatele výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na dokazování zcela neúplném, resp. zjevně nedostatečném, čímž soud zatížil své rozhodnutí libovůlí, což vybočuje ze zásad spravedlivého procesu. Stěžovatel dovozuje, že Krajský soud v Praze uskutečněným procesem dokazování, hodnocením důkazů a opatřováním skutkového základu pro rozhodnutí porušil shora uvedená ustanovení Ústavy a mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17).
Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud jde o úpravu poměrů nezletilé do 31. prosince 2013, postupoval podle zákona o rodině a od 1. ledna 2014 podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně a po doplnění dokazování se krajský soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o úpravu výchovy k nezletilé. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přihlédl k tomu, že nezletilá je velmi útlého věku, v době rozhodování soudu prvního stupně jí byly tři roky a byla v celodenní péči matky, která s ní byla na rodičovské dovolené. V září nastoupila do mateřské školy. Za dobu dvou let tak byla vystavena změnám jak v tom, že rodiče zrušili společné soužití, a v důsledku toho došlo i ke střídání prostředí nezletilé při pobytu u každého z rodičů, ale absolvovala i adaptaci na dětský kolektiv v mateřské škole. Odvolací soud dále poukázal i na nezbytnou potřebu schopnosti vzájemné komunikace rodičů tak, aby se jejich vzájemné neshody a nesoulad nepřenášely na psychický stav nezletilé. Odvolací soud konstatoval, že i když oba rodiče projevují bezpochyby snahu a vstřícnost ke zlepšení komunikace, nadále nejsou prozatím schopni samostatné vzájemné bezproblémové komunikace. Za tohoto stavu nepovažoval odvolací soud nařízení střídavé výchovy nezletilé za vhodnou úpravu výchovy, která by byla v souladu s jejím zájmem. Proto svěřil nezletilou do výlučné péče matky a otci stanovil styk s nezletilou, a to v takovém rozsahu, aby byl zachován jeho výchovný vliv a mohlo postupně docházet k rozšíření tohoto styku. Vzhledem k tomu, že nezletilá byla svěřena do výlučné péče matky, stanovil odvolací soud výživné otci, a to od doby, kdy rodiče zrušili společnou domácnost, tj. od 1. března 2012. Při stanovení výše výživného přihlédl odvolací soud k výdělkovým možnostem a schopnostem obou rodičů a dále vzal v úvahu, že oba mají vyživovací povinnost pouze k nezletilé J. Odvolací soud pak upravil rovněž rozsah styku otce s nezletilou. V daném případě považoval odvolací soud za přiměřený rozsah běžného styku, styk po dobu víkendu jednou za čtrnáct dní a dále každý týden i ve všední den. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Praze v předmětné věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu