ECLI:CZ:US:2015:1.US.1627.14.1
sp. zn. I. ÚS 1627/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Hany Stehnové a 2) Milana Stehna, obou zastoupených JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Jizerská 2932/40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, č. j. 28 Cdo 3369/2013-387, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2012, č. j. 12 Co 257/2011-347, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 12. 2010, č. j. 13 C 316/99-317, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
II.
2. František Šimáček (zde vedlejší účastník) se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by stěžovatelům byla uložena povinnost uhradit mu částku ve výši 239.057,70 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nezaplacení za provedené práce na rekonstrukci rodinného domu stěžovatelů.
3. Okresní soud v Litoměřicích poté, co jeho první rozhodnutí ve věci bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 12 Co 4/2008-257, 12 Co 5/2008-257, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, svým rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, č. j. 13 C 316/99-317, rozhodl o podané žalobě tak, že uložil stěžovatelům povinnost uhradit vedlejšímu účastníku společně a nerozdílně částku ve výši 189.700,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. K tomu uvedl, že vzal za prokázané, že mezi vedlejším účastníkem a stěžovateli byla ústně sjednána smlouva o dílo spočívající v provedení stavebních úprav na rodinném domě stěžovatelů, od níž vedlejší účastník platně odstoupil. Protože cena díla nebyla účastníky sjednána, byla soudem na základě znaleckého posudku stanovena přiměřená (resp. obvyklá) cena provedených prací, a to ve výši 189.700,- Kč. Soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, č. j. 12 Co 257/2011-347, zčásti vyhověl odvolání stěžovatelů (byť tak učinil z jiných než stěžovateli v odvolání uvedených důvodů), když změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá též v další částce 38.929,30 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a též jej v zásadě i správně právně posoudil, avšak nesprávně stanovil výši přiměřené ceny provedeného díla (tj. bezdůvodného obohacení, které na straně stěžovatelů vzniklo poté, co vedlejší účastník odstoupil od uzavřené smlouvy o dílo), když žaloba měla být dle názoru odvolacího soudu zamítnuta též co do výše uvedené částky.
5. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, č. j. 28 Cdo 3369/2013-387, odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád").
III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní zpochybnili skutkové závěry soudů všech stupňů a jimi provedené hodnocení důkazů (zejména pak závěr o věrohodnosti tvrzení vedlejšího účastníka a závěr o vypovídací hodnotě jednotlivých, v řízení provedených znaleckých posudků). Soudy dle názoru stěžovatelů ve věci rozhodly zcela formálně, když ve prospěch žaloby rozhodly pouze proto, že řízení trvalo neúměrně dlouho (žaloba byla podána již v roce 1999) a soud prvního stupně nebyl schopen vydat zákonné rozhodnutí.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti především nesouhlas stěžovatelů s výsledkem rozhodovací činností obecných soudů, jimi učiněnými skutkovými zjištěními a hodnocením v řízení provedených důkazů. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že postup soudů v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 občanského soudního řádu. Pokud obecný soud postupuje v souladu s tímto ustanovením, pak Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" soudy provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu by v souvislosti s hodnocením důkazů obecnými soudy mohl být pouze tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry z nich vyvozenými, jenž bývá obvykle způsoben zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou v příslušných úvahách obecného soudu.
9. Pochybení právě naznačené intenzity a charakteru však Ústavní soud v nyní rozhodované věci neshledal. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací ve svých rozhodnutích řádně objasnily, z jakých důkazů učinily jaká skutková zjištění, příp. proč k některým důkazům nepřihlédly (např. svědectví otce první stěžovatelky, znalecký posudek Ing. Chabery a další). Ústavní soud proto v podrobnostech na rozhodnutí obecných soudů v této souvislosti toliko odkazuje.
10. Důvodnou není ani námitka, že soudy pochybily, když i poté, co bylo původní rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu předčasnosti závěrů v něm uvedených zrušeno, bylo soudem prvního stupně rozhodnuto stejně jako ve zrušeném rozhodnutí, avšak odvolací soud tentokráte rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a to přesto, že soud prvního stupně vycházel ze stejných důkazů a ze stejného stavu řízení jako ve svém původním rozhodnutí. To proto, že toto tvrzení stěžovatelů neodpovídá obsahu vyžádaného spisového materiálu, z něhož vyplývá, že soudem prvního stupně bylo po zrušení jeho původního rozhodnutí provedeno rozsáhlé doplnění dokazování (viz Protokol o jednání ze dne 28. 6. 2010, č. l. 283 - 287, ze dne 2. 9. 2010, č. l. 293 - 295, Protokol o výslechu svědkyně Šimáčkové ze dne 5. 10. 2010, č. l. 299 - 300, Protokol o jednání ze dne 1. 11. 2010, č. l. 302 - 305, ze dne 15. 11. 2010, č. l. 309 - 310, a ze dne 9. 12. 2010, č. l. 313 - 314), které soud prvního stupně ve svém rozhodnutí také zohlednil, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí.
11. Jde-li o námitku spočívající v kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného soudního řízení, odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou rozhodovací praxi, ve které vyložil, že samotná existence průtahů nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani případné zjištění průtahů není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatelé tímto zásahem musí být již nebo ještě postiženi. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a. S přihlédnutím k právě uvedenému není Ústavní soud oprávněn se k případným, stěžovateli namítaným průtahům v již skončeném řízení vyjádřit, neboť by tím mohl závazně prejudikovat výsledek eventuálního sporu o přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb.
V.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu