ECLI:CZ:US:2015:1.US.1703.15.1
sp. zn. I. ÚS 1703/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Košťálové, zastoupené JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 191/2014-26 ze dne 12. března 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové správní žalobou domáhala zrušení správního rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto usnesení, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí o umístění souboru staveb na pozemcích p. č. 450/1 a 222 v katastrálním území Máslojedy. Krajský soud žalobu zamítl, neboť shledal, že stěžovatelka svou argumentaci o nezákonnosti tohoto rozhodnutí založila na nesouhlasu s obsahem dříve vydané územní studie pro danou plochu. Územní studie však podle soudu není závazným podkladem územního rozhodnutí ve smyslu §75 odst. 2 soudního řádu správního, pro posouzení zákonnosti územního rozhodnutí tak není relevantní. Vady namítané vůči územní studii (studie počítá s tím, že přes pozemek stěžovatelky povede pozemní komunikace ze sousedního pozemku) se v napadeném rozhodnutí neprojevily, vlastnické právo stěžovatelky tak nebylo nijak dotčeno. Důvodnými soud neshledal ani námitky proti procesnímu postupu správních orgánů, neboť podle jeho zjištění stěžovatelka své námitky proti územní studii uplatnila mimo řízení o umístění stavby, správní orgán je tak v tomto řízení nemusel vypořádat. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala kasační stížnost.
2. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. S posouzením krajského soudu se plně ztotožnil. Územní studie slouží k ověření možností a podmínek změn v území. Je tedy zásadně podkladem pro pořizování územně plánovací dokumentace, nikoliv závazným podkladem pro rozhodování v územním řízení. Správní orgány jí tak nejsou v územním řízení vázány a nemohou ji ani přezkoumávat z hlediska její zákonnosti. Samotné rozhodnutí o umístění souboru staveb stěžovatelku podle svého obsahu nemohlo zkrátit na jejích právech (sporná komunikace nebyla řešena umístěním na její pozemek) a její námitky správní orgán nemusel vypořádat v územním řízení, protože je stěžovatelka v tomto řízení neuplatnila.
3. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených zejména čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatelka předně namítla, že do jejích práv bylo zasaženo tím, že podle územní studie měla veřejná komunikace vést přes její pozemek, a to způsobem, který do jejího vlastnického práva zasahuje nejvíce rušivým způsobem (napříč pozemkem). Správní soudy potvrdily platnost všech územních a stavebních rozhodnutí, čímž nespravedlivě založily rušivý zásah do pokojného užívání pozemku stěžovatelky. Všechna rozhodnutí, která byla vydána v průběhu stavebního řízení, nerespektovala její námitky a připomínky k územní studii jako k významnému územně plánovacímu podkladu. Vlastníci pozemků jsou přitom v územním a stavebním řízení ve snadno ovlivnitelném postavení vrchnostenským zásahem. Správní soudy nevzaly do úvahy, že územně plánovací poklady tvoří mimo jiné i územní studie. Ta je významná, přičemž tento význam jí dává stavební zákon. Státní orgány ji musí respektovat. Soudy se sice zaměřily na umístění pozemní komunikace, nevzaly však do úvahy, že územní studie komplexně řeší celé území, ne jen zastavění sousedního pozemku. Územní studie je podmínkou pro zabezpečení architektonických a urbanistických hodnot v daném území, je založena v územně plánovací dokumentaci a je nutné ji chápat v souvislosti s celou koncepcí daného území. Příjezdová komunikace není územní studií řešena jen na sousedním pozemku, ale i na pozemku stěžovatelky, které je tak znemožněno o svém majetku svobodně rozhodovat. Závěr soudu o tom, že studie není závazná, zcela zřetelně vede k eliminaci stěžovatelčina dispozičního práva s jejím majetkem.
5. Dále stěžovatelka namítla, že od samotného počátku nebyly vyslyšeny její námitky a připomínky, čímž jí nebyly poskytnuty záruky řádného správního řízení. Tyto námitky stěžovatelka vznesla ještě před ústním jednáním v územním řízení, tedy včas a řádně. Celý schvalovací postup byl zneužitím práva v neprospěch stěžovatelky. Závěry Nejvyššího správního soudu jsou zastřeným a nezákonným vyvlastněním jejího majetku. Výklad soudu vede k tomu, že následek územní studie má nést stěžovatelka, která je však zbavena možnosti jejího ovlivnění.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Argumentace stěžovatelky proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu spočívá na přesvědčení stěžovatelky o tom, že územní studií dochází k zásahu do jejího vlastnického práva a že územní studii měl krajský soud podrobit přezkumu v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí o umístění souboru staveb. Stěžovatelka tak pokračuje ve své argumentaci, kterou neúspěšně uplatnila ve správním řízení a v řízení před správními soudy a Ústavní soud staví do role dalšího stupně soustavy správních soudů, který by měl vykládat stavební zákon a §75 odst. 2 soudního řádu správního. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.
10. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku stěžovatelce dostatečně vysvětlil, že územní studie není závazným podkladem pro rozhodnutí o umístění stavby a není tak subsumovaným správním aktem přezkoumatelným podle §75 odst. 2 soudního řádu správního (k výkladu tohoto ustanovení srov. rozsudek NSS č. j. 4 As 37/2005-83 ze dne 29. 6. 2007, publ. pod č. 1324/2007 Sb. NSS). Tomuto výkladu stěžovatelka oponovala tím, že soud podceňuje význam územní studie jako územně plánovacího podkladu. Z napadeného rozsudku (a jemu předcházejícího rozsudku krajského soudu) je však zřejmé, že se správní soudy významem územní studie zabývaly dostatečně a přesto dospěly k závěru, že do práva stěžovatelky může zasáhnout teprve územní rozhodnutí. To však do práv stěžovatelky podle zjištění soudů nezasáhlo, což Nejvyšší správní soud srozumitelným a logickým způsobem odůvodnil.
11. Stěžovatelka sice opakovaně uvedla, že dochází k eliminaci jejího práva disponovat s majetkem (mimo jiné i tím, že územní studií zatížený pozemek nelze zastavět či prodat), nijak blíže však nedoložila, proč by tomu tak mělo být. Pokud územní studie není závazným podkladem pro územní rozhodnutí, jak dovodil Nejvyšší správní soud, nemůže závazně bránit zastavění pozemku stěžovatelky. Brání-li tomu závazně jiný, v nynějším řízení blíže neurčený správní akt, má stěžovatelka možnost se proti němu bránit samostatným návrhem ve správním soudnictví (např. podle §65 odst. 1 či §101a odst. 1 soudního řádu správního). Prostý nesouhlas stěžovatelky s názorem správních soudů však důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
12. K námitce stěžovatelky, že svůj nesouhlas vůči územní studii uplatňovala dlouhodobě, lze pouze stručně uvést, že z napadeného rozhodnutí jasně plyne, že tento nesouhlas neuplatnila procesně předepsaným způsobem v územním řízení. Pro územní řízení byl tedy bez významu. Ani v tomto ohledu nemá Ústavní soud napadeného rozsudku z ústavního hlediska co vytknout.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu