ECLI:CZ:US:2015:1.US.1711.15.1
sp. zn. I. ÚS 1711/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Ireny Štrochové, zastoupené JUDr. Miroslavou Kamenickou, advokátkou AK Buchlovice, Kostelní 670, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 53/2015-974 ze dne 26. 2. 2015 ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně č. j. 6 C 161/2006-956 ze dne 23. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") - zrušil shora označená rozhodnutí vydaná v její občanskoprávní věci.
Nespravedlivost procesu a tím porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka spatřuje v tom, že ani jeden z civilních soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost nepostupoval v souladu s občanským soudním řádem a nepřiznal žalobcům osvobození od soudních poplatků a řízení zastavil. Všechna shora citovaná rozhodnutí napadená ústavní stížností stěžovatelka považuje za porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudu I. stupně předložila všechny podklady, které dokládají, že je nemajetná a nemá dostatek finančních prostředků na základní živobytí. Je sice spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. X pro obec Březnice a k. ú. Březnice u Zlína, avšak na těchto nemovitostech vázne řada exekucí a nemůže s nimi nakládat. Listinami doložila, že je poživatelkou starobního důchodu, je ve špatném zdravotním stavu a předložila i doklady o výši nezbytných životních nákladů. Dále uvedla, že je odkázaná na svého syna Ladislava Malotu, který ze zdravotních důvodů nepracuje, nepobírá žádné příspěvky a byl evidován na úřadu práce. Také poukázala na nesprávnost postupu civilních soudů, že v obdobné věci byla na základě shodných skutečností osvobozena od placení soudních poplatků. Stěžovatelka proto tvrdila, že oba civilní soudy jednaly v rozporu se zákonem a domáhala se zásahu Ústavního soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že o žalobě pro zmatečnost žalobců (stěžovatelky a Ladislava Juřeny) bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 12. 2014 (6 C 161/2006-946), kterým bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudních poplatků. Toto usnesení bylo Krajským soudem v Brně - pobočkou ve Zlíně potvrzeno usnesením ze dne 26. 2. 2015 (59 Co 53/2015-974), ve výroku č. I. rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno a ve výroku č. II. nebylo přiznáno žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů odvolacího řízení o žalobě pro zmatečnost.
Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 12. 2014 (6 C 161/2006-938) byl každý ze žalobců samostatně vyzván k zaplacení soudního poplatku 5 000 Kč, který žádný z nich v určené lhůtě nezaplatil. Žalobci opakovaně požádali o osvobození od soudních poplatků pro obdobné důvody, které uváděli již v předchozích žádostech. Soud prvního stupně rozhodl podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v rozhodném znění (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a řízení pro nezaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení zastavil s poučením podle §9 odst. 7 citovaného zákona o právních důsledcích dodatečného splnění poplatkové povinnosti. O nákladech řízení žalovaných rozhodl, že jim nárok na náhradu nevznikl (§146 odst. 2 věta první o. s. ř.).
II.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, a to dokonce i v řízeních, která zde vyvolala sama stěžovatelka, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Je ve smyslu čl. 83 Ústavy orgánem ochrany ústavnosti.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů tvořících soudní soustavu (čl. 91 odst. 1 Ústavy). To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních, včetně oblasti soudních poplatků.
Je evidentní, že v průběhu předmětného řízení stěžovatelčina základní práva porušena nebyla. Ochrana subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům je v soudním řízení poskytována pouze za určitých podmínek, které stanoví procesní právo. Jsou to tzv. procesní podmínky, jakožto předpoklady, za nichž může soud jednat a rozhodnout ve věci. Mezi ně patří též splnění poplatkové povinnosti, kterou má zásadně každý, kdo uplatňuje u soudu návrhem na zahájení řízení svůj nárok nebo oprávněný zájem; výjimky z této povinnosti opět upravují právní předpisy (občanský soudní řád a zákon o soudních poplatcích).
Zde situace nebyla nijak komplikovaná - stěžovatelka (popř. druhý žalobce) ani v dodatečně poskytnuté lhůtě, ač poučena o případných následcích, neuhradila soudní poplatek z podané žaloby. Žalobci respektive nedoložili, že se na ně vztahuje některý z důvodů osvobození od soudního poplatku, a ani zde nebyl dán důvod, aby řízení zastaveno nebylo (§9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích).
Civilní soud tedy ani jinou možnost, než zastavit řízení neměl. Výhrady stěžovatelky svým obsahem (tíživá finanční situace, zhoršený zdravotní stav) směřují proti rozhodnutí o žádosti o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek. Ale tato povinnost již byla pravomocně vyřešena v jiném řízení; mimochodem příslušná usnesení civilních soudů, jak Ústavní soud zjistil z úředního styku, napadla stěžovatelka dovoláním, které bude rozhodováno Nejvyšším soudem (sp. zn. 21 Cdo 1709/2015). V řízení nyní přezkoumávaném nemohou mít žádnou relevanci.
Konečně Ústavní soud podotýká, že civilní soudy se vypořádaly i s tvrzením stěžovatelky o závažné újmě hrozící jí v případě zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost [konkrétně s §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích] a svoje závěry řádně vyložily ve shodě s ustanovením §169 o. s. ř. Právní úpravě neodpovídající, a tudíž chybná, je i úvaha stěžovatelky o zachování osvobození přiznané soudem v jiném řízení i pro řízení o žalobě pro zmatečnost a je jen polemikou s interpretací běžného zákona.
Pakliže tedy stěžovatelka nepředkládá žádnou oponenturu vůči závěru obecných soudů, že zde byl zákonný důvod pro zastavení řízení (a ani Ústavní soud ji neshledává), je namístě hodnotit ústavní stížnost jako podání zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu