ECLI:CZ:US:2015:1.US.1714.15.1
sp. zn. I. ÚS 1714/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Helmuta Guichena, zastoupeného Mgr. Petrem Valentou, advokátem se sídlem Jeremiášova 1705/18, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3931/2014-448 ze dne 16. 3. 2015 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 207/2012-401 ze dne 13. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 3. 9. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítal porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele ze dne 25. 8. 2014, jímž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014 č. j. 11 Cmo 207/2012-401, jakožto soudu odvolacího. Vrchní soud potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci sporu stěžovatele se Státním pozemkovým úřadem. Vrchní soud se v napadeném rozhodnutí podle stěžovatele dostatečně nezabýval dvěma zásadními otázkami, a to zda nezaplacení soudního poplatku povinnou osobou, která je v konkursním řízení a tedy nemůže soudní poplatek sama uhradit, je důvodem pro zastavení řízení a nedochází tedy ke stavení promlčecí doby, a dále zda uplatnění námitky promlčení je či není v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku v tehdejším platném znění, v situaci, kdy promlčení nárokuje důsledkem zaviněného porušení povinnosti strany, která se promlčení dovolává. Stěžovatel ve svém dovolání jako dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí. Nejvyšší soud však dovolání napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud pak uvedl, že stěžovatel jako dovolatel nevymezil žádnou otázku, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dvě otázky, které předkládá, se totiž vztahují k řízení, které předcházelo předmětnému řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, nikoli k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu.
3. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud nedbal své úlohy zabývat se důkladně předloženou věcí a své rozhodnutí dostatečně neobjasnil. Ústavní soud již judikoval, že k protiústavnímu pochybení Nejvyššího soudu dochází i v případě, kdy Nejvyšší soud nerozpozná závažnost určité věci a sporných právních otázek s ní spjatých, jejichž osvětlení je pro právní praxi potřebné, a danou věcí se odmítne zabývat. Taková závažnost věci a souvisejících právních otázek, zasluhující pozornost Nejvyššího soudu, je přitom dána zejména tehdy, pokud se dotýkají substantivních základních práv jednotlivců nebo pokud dosud v rozhodovací praxi obecných soudů nebyly vyřešeny nebo nejsou řešeny jednotně. Odmítnutí dovolání jako nepřípustného v takové situaci pak znamená nejen porušení ústavně zaručeného práva dovolatelé, ale také podstatné selhání Nejvyššího soudu jako sjednocovatele judikatury obecných soudů.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Nejvyšší soud byť i kusým způsobem srozumitelně vysvětlil, proč je na místě odmítnout podané dovolání. Rovněž vrchní soud dostatečně vysvětlil, jaké podmínky pro povolení obnovy řízení nebyly v posuzovaném případě splněny.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu