ECLI:CZ:US:2015:1.US.1782.14.1
sp. zn. I. ÚS 1782/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Hodonín, Sadová 15, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Hodonín, Velkomoravská 378/1, proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 716/2013 ze dne 21.3.2014, sp. zn. 12 Co 878/2013 ze dne 18.3.2014, sp. zn. 12 Co 642/2013 ze dne 21.3.2014, sp. zn. 12 Co 877/2013 ze dne 18.3.2014, sp. zn. 12 Co 868/2013 ze dne 18.3.2014, sp. zn. 12 Co 904/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 902/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 900/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 901/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 899/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 897/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 898/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 858/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 857/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 856/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 796/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 726/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 723/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 714/2013 ze dne 8.4.2014, sp. zn. 12 Co 883/2013 ze dne 7.4.2014, sp. zn. 12 Co 881/2013 ze dne 7.4.2014, sp. zn. 12 Co 882/2013 ze dne 7.4.2014, sp. zn. 12 Co 880/2013 ze dne 7.4.2014, sp. zn. 12 Co 879/2013 ze dne 7.4.2014, sp. zn. 12 Co 1053/2013 ze dne 31.3.2014, sp. zn. 12 Co 1052/2013 ze dne 31.3.2014, sp. zn. 12 Co 1041/2013 ze dne 31.3.2014, sp. zn. 12 Co 995/2013 ze dne 31.3.2014, sp. zn. 12 Co 922/2013 ze dne 31.3.2014, sp. zn. 12 Co 968/2013 ze dne 31.3.2014, sp. zn. 12 Co 973/2013 ze dne 31.3.2014, sp. zn. 12 Co 896/2013 ze dne 31.3.2014, sp. zn. 12 Co 903/2013 ze dne 31.3.2014, sp. zn. 12 Co 893/2013 ze dne 31.3.2014, sp. zn. 12 Co 970/2013 ze dne 18.4.2014, sp. zn. 12 Co 924/2013 ze dne 18.4.2014, sp. zn. 12 Co 907/2013 ze dne 18.4.2014, sp. zn. 12 Co 923/2013 ze dne 18.4.2014, sp. zn. 12 Co 908/2013 ze dne 18.4.2014, sp. zn. 12 Co 906/2013 ze dne 18.4.2014, sp. zn. 12 Co 905/2013 ze dne 18.4.2014, sp. zn. 12 Co 941/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 943/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 944/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 942/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 940/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 939/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 938/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 936/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 937/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 934/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 933/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 932/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 920/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 919/2013 ze dne 6.5.2014, sp. zn. 12 Co 895/2013 ze dne 6.5.2013, sp. zn. 12 Co 935/2013 ze dne 6.5.2014, a proti výrokům II. usnesení Mgr. Kamila Brančíka, exekutora Exekutorského úřadu v Hodoníně č.j. 007 EX 3186/13-2 ze dne 3.10.2013, č.j. 007 EX 879/13-4 ze dne 13.11.2013, č.j. 007 EX 961/13-5 ze dne 11.9.2013, č.j. 007 EX 946/13-4 ze dne 13.11.2013, č.j. 007 EX 689/13-4 ze dne 8.11.2013, č.j. 007 EX 907/13-4 ze dne 13.11.2013, č.j. 007 EX 779/13-4 ze dne 13.11.2013, č.j. 007 EX 720/13-4 ze dne 11.11.2013, č.j. 007 EX 721/13-4 ze dne 11.11.2013, č.j. 007 EX 713/13-4 ze dne 11.11.2013, č.j. 007 EX 714/13-4 ze dne 11.11.2013, č.j. 007 EX 719/13-5 ze dne 11.11.2013, č.j. 007 EX 695/13-4 ze dne 11.11.2013, č.j. 007 EX 697/13-5 ze dne 11.11.2013, č.j. 007 EX 670/13-4 ze dne 11.11.2013, č.j. 007 EX 845/13-4 ze dne 7.11.2013, č.j. 007 EX 3110/13-3 ze dne 8.10.2013, č.j. 007 EX 3114/13-3 ze dne 8.10.2013, č.j. 007 EX 3100/13-3 ze dne 3.10.2013, č.j. 007 EX 3113/13-3 ze dne 7.10.2013, č.j. 007 EX 768/13-4 ze dne 13.11.2013, č.j. 007 EX 795/13-4 ze dne 14.11.2013, č.j. 007 EX 870/13-4 ze dne 14.11.2013, č.j. 007 EX 873/13-4 ze dne 14.11.2013, č.j. 007 EX 876/13-4 ze dne 14.11.2013, č.j. 007 EX 807/13-4 ze dne 25.11.2013, č.j. 007 EX 808/13-6 ze dne 25.11.2013, č.j. 007 EX 1100/13-4 ze dne 20.11.2013, č.j. 007 EX 881/13-4 ze dne 21.11.2013, č.j. 007 EX 675/13-225 dne 15.11.2013, č.j. 007 EX 1021/13-4 ze dne 22.11.2013, č.j. 007 EX 903/13-4 ze dne 21.11.2013, č.j. 007 EX 715/13-4 ze dne 12.11.2013, č.j. 007 EX 1193/13-5 ze dne 8.11.2013, č.j. 007 EX 711/13-79 ze dne 12.11.2013, č.j. 007 EX 1099/13-4 ze dne 21.11.2013, č.j. 007 EX 703/13-131 ze dne 15.11.2013, č.j. 007 EX 862/13-4 ze dne 13.11.2013, č.j. 007 EX 932/13-4 ze dne 15.11.2013, č.j. 007 EX 683/13-4 ze dne 11.11.2013, č.j. 007 EX 767/13-4 ze dne 14.11.2013, č.j. 007 EX 877/13-4 ze dne 14.11.2013, č.j. 007 EX 863/13-4 ze dne 14.11.2013, č.j. 007 EX 856/13-4 ze dne 19.11.2013, č.j. 007 EX 941/13-4 ze dne 18.11.2013, č.j. 007 EX 942/13-4 ze dne 19.11.2013, č.j. 007 EX 938/13-4 ze dne 19.11.2013, č.j. 007 EX 709/13-4 ze dne 11.11.2013, č.j. 007 EX 708/13-4 ze dne 11.11.2013, č.j. 007 EX 1096/13-4 ze dne 15.11.2013, č.j. 007 EX 852/13-4 ze dne 14.11.2013, č.j. 007 EX 691/13-4 ze dne 8.11.2013, č.j. 007 EX 913/13-4 ze dne 18.11.2013, č.j. 007 EX 940/13-4 ze dne 18.11.2013, č.j. 007 EX 679/13-4 ze dne 8.11.2013, č.j. 007 EX 798/13-4 ze dne 15.11.2013, č.j. 007 EX 754/13-4 ze dne 12.11.2013, č.j. 007 EX 859/13-4 ze dne 13.11.2013, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Dne 23. 5. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jimiž měl být porušen čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 Ústavy; čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 odst. 2 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel navrhl též zrušení v záhlaví označených usnesení, která vydal jako soudní exekutor podle bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a navrhl zrušení tohoto ustanovení.
2. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti, a v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
(dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dospěl k závěru, že tomu tak není.
3. Z ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatel napadá jednak svá vlastní rozhodnutí, resp. výroky II. všech výše uvedených usnesení, jimiž jako soudní exekutor rozhodl o náhradě nákladů řízení exekuce, a jednak usnesení Krajského soudu v Brně, jimiž byla odmítnuta odvolání stěžovatele proti nákladovým výrokům jeho usnesení. Napadenými usneseními stěžovatel jako soudní exekutor rozhodl o tom, že se exekuce specifikované v jednotlivých usneseních zastavují podle bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (výrok I.). V souladu s uvedeným ustanovením rozhodl, že žádný z účastníků řízení ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Proti výroku II. svých usnesení v částech týkajících se náhrady nákladů stěžovatele podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně jako soud odvolací ve všech případech odmítl jeho odvolání jako podané osobou k tomu neoprávněnou. V odůvodnění svých usnesení odvolací soud především zdůraznil, že pokud sám soudní exekutor rozhoduje o svých nákladech, jedná se o situace, v nichž nelze dovodit subjektivní právo exekutora k podání odvolání proti rozhodnutí o jeho nákladech exekuce.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu jsou projevem nedůvodné soudní svévole, která omezuje jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Namítá, že skutečnost, že se nachází jednak v postavení subjektu, který rozhoduje o právech na náhradu nákladů řízení, a jednak v postavení subjektu, kterému může být takové právo jeho vlastním rozhodnutím přiznáno, nevylučuje jeho právo brojit proti takovému rozhodnutí opravnými prostředky. Podle stěžovatele došlo odmítnutím jeho odvolání k jeho diskriminaci z důvodu jeho příslušnosti k exekutorskému stavu.
5. Ústavní soud shledal, že v posuzované věci vystupuje soudní exekutor jako orgán veřejné moci a nikoli jako účastník řízení. Problematikou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce se Ústavní soud ve své judikatuře již podrobně zabýval. Objasnil, že charakter postavení exekutora se v průběhu exekuce mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost, kdy vystupuje jako orgán veřejné moci při výkonu svěřené státní moci, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení (srov. zejm. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006, ST 23/42 SbNU 545, bod 7.).
6. V napadené věci však jde o situaci odlišnou. Postup soudního exekutora v dané věci je upraven v přechodných ustanoveních zákona č. 396/2012 Sb., regulujících další průběh řízení o výkonu rozhodnutí, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a která podle §251 o. s. ř., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nespadají po dni nabytí účinnosti tohoto zákona do působnosti soudu. Uvedená řízení o výkonu rozhodnutí byla soudem rovnoměrně rozvrhnuta mezi soudní exekutory podle příslušného obvodu (bod 2 a 3, čl. II). Bod 4 čl. II přechodných ustanovení pak stanovil možnost oprávněného podat do 2 měsíců od předání soudního spisu návrh na zastavení exekuce bez uvedení důvodu, přičemž exekutor je povinen tomuto návrhu vyhovět. V takovém případě nemá soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce a účastníci exekučního řízení nemají nárok na náhradu nákladů. Ústavní soud k tomu dodává, že odlišení soudního exekutora od účastníků řízení obsahuje ve své dikci i ustanovení bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb.
7. V dané věci tedy soudní exekutor nevystupuje jako účastník řízení, ale jako orgán veřejné moci vykonávající svěřenou státní moc, který vydává rozhodnutí na základě zákonného zmocnění. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně dospěl k závěru, že pokud stěžovatel v řízení vystupoval jako orgán veřejné moci, nemůže být v tomto postavení také nositelem základních práv a svobod (stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, ST 9/16 SbNU 372).
8. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel není účastníkem odvolacího řízení a není tedy ani aktivně legitimovaným subjektem k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. Pro úplnost je vhodné konstatovat, že soudní exekutor by nemohl být aktivně legitimován ani k podání ústavní stížnosti proti svému vlastnímu rozhodnutí, které vydal jako orgán veřejné moci.
9. Ústavní soud ostatně shodně rozhodl již v několika dalších obdobných ústavních stížnostech téhož stěžovatele (viz například usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1132/14 nebo usnesení ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3517/14).
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítl.
11. Nic na tom nemohlo změnit ani rozšíření ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 4. 7. 2014 a v němž stěžovatel napadá uvedená rozhodnutí nově také jako "jiný zásah státní moci". Na tom, že orgán veřejné moci je zjevně neoprávněným navrhovatelem pro podání ústavní stížnosti, však nic nemění to, zda akt jiného orgánu veřejné moci (zde Krajského soudu v Brně i sebe sama jako exekutora) napadne jako rozhodnutí nebo jako "jiný zásah". V obou případech totiž důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti leží nikoli v tom, co je napadáno, ale v tom, kdo toto rozhodnutí, respektive jiný zásah, napadá. Tím je zde exekutor jako orgán veřejné moci. Stěžovatelovo tvrzení, že ve svých vlastních rozhodnutích vystupuje jednak jako orgán veřejné moci jednak jako fyzická osoba, je podle názoru Ústavního soudu nepřesvědčivé.
12. Co se týče návrhu na zrušení ustanovení bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb., jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu