ECLI:CZ:US:2015:1.US.1812.15.1
sp. zn. I. ÚS 1812/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti nezletilé: Federica Sofia Derks, státní příslušnost Ukrajina a Nizozemsko, zastoupené zákonným zástupcem - matkou Olenou Tsygankovou, zastoupené Mgr. Alešem Dostálem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 3488/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. dubna 2015 č. j. 10 Azs 51/2015-38, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. února 2015 č. j. 15 A 90/2013-52 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 30. května 2013 č. j. MV-108961-10/SO-2012, spojené s návrhem na zrušení §77 odst. 2 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. června 2015, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 41 odst. 1, odst. 2 písm. a) a čl. 45 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie. Současně navrhla zrušení §77 odst. 2 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců").
2. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 30. května 2013 č. j. MV-108961-10/SO-2012 bylo změněno prvostupňové rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, tak, že se podle §169 odst. 8 zákona o pobytu cizinců zastavuje řízení o žádosti stěžovatelky, podané dne 28. května 2012 její matkou jako zákonnou zástupkyní, o povolení k trvalému pobytu podle §88 odst. 3 téhož zákona. Podle tohoto ustanovení, pobývá-li zákonný zástupce narozeného cizince na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu, je povinen v době podle odstavce 1 podat za narozeného cizince žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, nebo o udělení povolení k trvalému pobytu. Tato zákonná lhůta činí 60 dnů od narození cizince.
3. Důvodem zastavení řízení byla skutečnost, že předmětná žádost byla podána po uplynutí uvedené lhůty, jejímž posledním dnem byl 7. květen 2012. Příslušný správní orgán zároveň neshledal, že by včasnému podání žádosti zabránily důvody na vůli cizince nezávislé ve smyslu §88 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, v důsledku čehož by bylo možné považovat tuto lhůtu za prodlouženou. Žádost tak byla posouzena jako podána osobou, která k tomu v době jejího podání již nebyla oprávněna. Žaloba stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. února 2015 č. j. 15 A 90/2013-52. Její následná kasační stížnost proti uvedenému rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. dubna 2015 č. j. 10 Azs 51/2015-38.
4. Stěžovatelka se nadále domnívá, že včasnému podání žádosti zabránily důvody nezávislé na vůli její matky. V ústavní stížnosti v tomto ohledu namítá, že orgány veřejné moci rozhodující v její věci nesprávně vyhodnotily jí navrhované důkazy, případně je vůbec nevzaly v potaz. Poukázala přitom na zdravotní komplikace, které měla po porodu, a které jí měly bránit v tom, aby předmětnou žádost podala ve stanovené lhůtě. Napadená rozhodnutí jí zároveň vystavují riziku, že vůči ní bude postupováno podle §77 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců, podle něhož Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec nesplnil povinnost podle §88 odst. 3.
II.
Vlastní posouzení
5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
6. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. V projednávané věci se s námitkami stěžovatelky náležitým a přesvědčivým způsobem vypořádaly správní soudy, na jejichž rozhodnutí lze v plném rozsahu odkázat. V jejich závěru, že matce stěžovatelky k včasnému podání žádosti nebránily důvody na její vůli nezávislé, a tedy že nebyly splněny podmínky pro prodloužení této lhůty podle §88 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, nelze spatřovat svévoli ani žádný jiný kvalifikovaný exces, jenž by opodstatňoval kasační zásah Ústavního soudu. Z ústavněprávního hlediska nelze napadeným rozhodnutím nic vytknout. Ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky jimi nebyla porušena.
8. Pokud jde o návrh na zrušení §77 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců, toto ustanovení nebylo v dané věci vůbec aplikováno, a tudíž ani jeho případná protiústavnost se nemohla žádným způsobem promítnout do posouzení důvodnosti ústavní stížnosti. Za těchto okolností tak stěžovatelka nebyla aktivně legitimována k podání návrhu na jeho zrušení. Zároveň je třeba dodat, že tento závěr nebrání tomu, aby stěžovatelka otevřela otázku ústavnosti napadeného ustanovení v souvislosti s případným správním řízením, v němž by bylo z důvodu v tomto ustanovení uvedeném rozhodováno o zrušení platnosti jejího povolení k trvalému pobytu. V tomto ohledu může namítat jeho protiústavnost jak v řízení před správními soudy, které jsou aktivně legitimovány k podání návrhu na jeho zrušení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, nebo může takovýto návrh podat sama podle §74 zákona o Ústavním soudu, a to společně s ústavní stížností směřující proti rozhodnutí o posledním (zákonem stanoveném) procesním prostředku, který bude mít ve vztahu k předmětnému správnímu řízení k dispozici k ochraně svých práv.
9. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. S ní spojený návrh pak odmítl podle §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) téhož zákona jako podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu