ECLI:CZ:US:2015:1.US.1815.13.1
sp. zn. I. ÚS 1815/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti GE Money Auto, s.r.o., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 23 Cdo 1098/2012-242, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 Cmo 343/2011-190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Stěžovatelka se svou žalobou směřující proti Luboši Srbkovi (zde vedlejší účastník) domáhala vydání rozhodnutí, jímž by vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost uhradit jí částku ve výši 1.160.000,- Kč, a to z titulu náhrady škody, která stěžovatelce měla vzniknout porušením povinností vedlejšího účastníka. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na Smlouvu o spolupráci ze dne 1. 5. 2004 (dále jen "Smlouva") ve znění jejích Dodatků č. 1 a 2, Podmínek pro uzavírání leasingových smluv mezi GE Capital Leasing, a.s. a jejími obchodními partnery (dále jen "Podmínky"), které tvořily nedílnou součást Smlouvy, a Dodatku č. 1 k Podmínkám ze dne 7. 11. 2005. V rámci této smlouvy stěžovatelka vystupovala jako leasingová společnost a vedlejší účastník jako dealer, který se Smlouvou zavázal obstarávat pro stěžovatelku příležitosti k uzavírání kupních a leasingových smluv, a to za podmínek ve Smlouvě uvedených. Vedlejší účastník pak měl dle tvrzení stěžovatelky porušit své povinnosti ze Smlouvy tím, že nedostatečně prověřil blíže specifikované vozidlo tovární značky LEXUS, které se stalo předmětem leasingové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a třetí osobou a které bylo posléze vydáno orgánům činným v trestním řízení, když z usnesení těchto orgánů vyplynulo, že se jedná o odcizené vozidlo, na němž bylo pozměněno VIN.
3. Žaloba stěžovatelky byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 6. 2011, č. j. 39 Cm 28/2010-155, zamítnuta a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně poukázal mj. na to, že Dodatek č. 1 k Podmínkám ze dne 7. 11. 2005, z něhož stěžovatelka dovozovala odpovědnost vedlejšího účastníka za neoprávněnou manipulaci s identifikačními znaky vozidla, není platným právním úkonem, když tento není podepsán stěžovatelkou, není z něj patrno, mezi jakými subjekty byl učiněn (chybí označení stran) a je opatřen toliko otiskem razítka vedlejšího účastníka s uvedením poznámky "přijal", což však dle soudu prvního stupně nesvědčí o souhlasu vedlejšího účastníka se změnou smluvních podmínek, ale spíše o skutečnosti, že listina byla dána do jeho dispozice. Dodatek č. 1 k Podmínkám proto dle názoru soudu prvního stupně není změnou Smlouvy a právní vztahy mezi jejími účastníky se proto řídí původními ujednáními, z nichž však odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu dovodit nelze.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 Cmo 343/2011-190. Odvolací soud poukázal na to, že Smlouva byla mezi účastníky uzavřena jako smlouva nepojmenovaná dle §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "obchodní zákoník"), přičemž smluvní strany učinily její součástí též Podmínky, které představují obchodní podmínky ve smyslu §273 odst. 1 obchodního zákoníku. Při posouzení listiny označené jako Dodatek č. 1 k Podmínkám se pak odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tímto dodatkem nemohlo dojít ke změně Smlouvy. Odvolací soud přitom poukázal na to, že strany se ve Smlouvě dohodly, že Smlouva může být měněna nebo doplňována pouze písemnými dodatky. Písemný dodatek pak představuje dvoustranný právní úkon. Náležitosti dvoustranného právního úkonu však předmětná listina nesplňuje, když neobsahuje označení smluvních stran, a není z ní patrné, kdo úkon činí, a není podepsána stěžovatelkou.
5. Dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 23 Cdo 1098/2012-242, zamítnuto. Dovolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že účastníky bylo ve Smlouvě, jejíž součástí účastníci učinili též Podmínky, dohodnuto, že tato může být měněna nebo doplňována pouze písemnými dodatky. Jiný režim změny vzájemných práv a povinností než písemnými dodatky si účastníci ve Smlouvě ani v Podmínkách nesjednali. Obchodní zákoník, jímž se daná Smlouva řídí, ani zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), pak nestanovily pro změnu obchodních podmínek jiný režim jejich změny než pro smlouvu samotnou. Nevyhradí-li si účastníci proto ve smlouvě nebo v obchodních podmínkách, které jsou její součástí, zvláštní způsob změny práv a povinností účastníků smlouvy (např. doručením změny obchodních podmínek druhé straně), řídí se dle názoru dovolacího soudu předpoklady pro změnu smlouvy dohodou ustanovením §516 občanského zákoníku. S přihlédnutím k uvedenému dovolací soud uzavřel, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že jednostranným doručením Dodatku č. 1 k Podmínkám vedlejšímu účastníku nedošlo ke změně obsahu závazku. Důvodnou dovolací soud neshledal ani námitku, že vedlejší účastník neplatnost Dodatku č. 1 k Podmínkám nenamítl. To proto, že předmětný dodatek neobsahoval označení stran a nebyla z něj zřejmá vůle stran uzavřít písemný dodatek ke Smlouvě a změnit tak práva a povinnosti účastníků Smlouvy, jak tato předpokládá. Odvolací soud proto Dodatek dle názoru dovolacího soudu správně posoudil jako neplatný pro jeho neurčitost (§37 odst. 1 občanského zákoníku).
III.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní vyslovila svůj nesouhlas se závěrem dovolacího soudu, že Podmínky nebylo možno změnit tak, jak to stěžovatelka učinila, tedy předložením dodatku k nim vedlejšímu účastníku a akceptací tohoto dodatku tímto účastníkem. Dále namítla, že obecné soudy při svém rozhodování věc posuzovaly zcela formalisticky, jejich rozhodnutí pomíjí princip autonomie vůle (který by se měl dle názoru stěžovatelky prosadit tím spíše, že vztah mezi účastníky je vztahem obchodněprávním), a judikaturu Ústavního soudu vztahující se k tomuto principu a dále k otázce změn obchodních smluv, resp. obchodních podmínek. V této souvislosti pak stěžovatelka odkázala na právní závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, a nálezu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11.
IV.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 29. 5. 2014 pouze odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
8. Rovněž Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 2. 6. 2014 toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že na závěrech tam uvedených setrvává.
9. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 10. 6. 2014 vyslovil svůj souhlas s právními závěry obecných soudů, přičemž odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu označil za nepřiléhavé, když tyto se týkají jiných právních otázek, než o které jde v nyní souzené věci. Ústavnímu soudu pak navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
10. Stěžovatelka byla Ústavním soudem vyzvána k replice. Přestože Ústavnímu soudu bylo dne 22. 12. 2014 doručeno podání stěžovatelky, stěžovatelka v něm ve vztahu ke shora uvedeným vyjádřením neuvedla ničeho.
V.
11. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, že Dodatek č. 1 k Podmínkám není platným právním úkonem, neboť je neurčitý, když neobsahuje označení smluvních stran ani podpis stěžovatelky a není z něj zřejmá vůle vedlejšího účastníka být jím vázán, když otisk razítka vedlejšího účastníka s uvedením poznámky "přijal", svědčí pouze o tom, že se listina dostala do jeho dispozice, nikoli o tom, že by se změnou smluvních podmínek projevil souhlas. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad právního předpisu nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
13. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že obecné soudy (zejména pak soud dovolací, který podrobně reagoval na stěžovatelkou vznesené otázky, jež stěžovatelka označila za otázky zásadního právního významu) srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že předmětným Dodatkem č. 1 k Podmínkám nemohlo dojít ke změně práv a povinností smluvních stran, přičemž Ústavní soud není ze své pozice oprávněn "správnost" tohoto závěru přezkoumávat.
14. Ústavní soud rovněž neshledal, že by právní závěry obecných soudů byly v rozporu s právními názory vyslovenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, a ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11. To proto, že právní názory vyslovené Ústavním soudem v těchto nálezech na nyní posuzovaný případ nedopadají, když otázkou, která byla v rámci těchto rozhodnutí řešena, byla otázka (ne)platnosti právních úkonů pro nedostatek jejich formy. Ústavní soud v těchto nálezech dospěl k závěru, že je třeba šetřit vůli účastníků smluvních vztahů, byla-li tato vůle nepochybně projevena, i v případech, kdy se tak stalo jinou, než zákonem předepsanou či smluvními stranami dohodnutou formou. Podstatou nyní rozhodované věci je však otázka jiná, a sice otázka (ne)platnosti předmětného právního úkonu z důvodu jeho neurčitosti, když obecné soudy dospěly k závěru, že z předmětné listiny není seznatelná vůle obou smluvních stran změnit původní smluvní ujednání.
15. Neobstojí pak ani námitka, že obecné soudy shledaly Dodatek č. 1 k Podmínkám neplatný přesto, že žádný z účastníků se této neplatnosti nedovolával. To proto, že neplatnost právního úkonu pro jeho neurčitost je neplatností absolutní, které není třeba se dovolávat, když soud je povinen zabývat se touto otázkou sám z úřední povinnosti, nikoli toliko k námitce některého z účastníků řízení, jak ostatně ve svém rozhodnutí naznačil již dovolací soud.
VI.
16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu