ECLI:CZ:US:2015:1.US.1815.15.1
sp. zn. I. ÚS 1815/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Vratislava Kořínka, zastoupeného JUDr. Karlem Klímou, advokátem se sídlem Hradčanské nám. 12, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Af 2/2012-89 ze dne 21. 10. 2014 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 307/2014 - 37 ze dne 7. 5. 2015, spojené s návrhem na zrušení ustanovení čl. I bodu č. 6 a bodu č. 92 zákona č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení čl. I bodu č. 6 a bodu č. 92 zákona č. 346/2010 Sb. se odmítají.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 16. 6. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí i ustanovení čl. I bodu č. 6 a bodu č. 92 zákona č. 346/2010 Sb. pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zrušení napadených ustanovení zákona se stěžovatel domáhá pro porušení zásady právní jistoty občanů, jejich důvěry v legalitu a konceptu legitimního očekávání, plynoucích z principu právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a porušení práva na ochranu majetku, které plyne z čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále se stěžovatel ve své ústavní stížnosti odvolává na čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 2 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozhodnutími správní soudy zamítly správní žalobu i kasační stížnost stěžovatele, jimiž brojil proti rozhodnutí finančního ředitelství, které potvrdilo rozhodnutí finančního úřadu ve věci stížnosti na postup plátce daně. Hlavní spornou otázkou byla zákonnost zdanění výsluhového příspěvku příslušníků bezpečnostních sborů srážkovou daní. Správní soudy poukázaly na svou předchozí judikaturu a konstatovaly, že pro posouzení sporné právní otázky je zcela nerozhodné, že se jednalo o výsluhový příspěvek vojáka z povolání, upraveného zákonem o vojácích z povolání, nebo o výsluhový příspěvek příslušníka bezpečnostních sborů, který je upraven v zákoně o služebním poměru (a který se vztahuje na situaci stěžovatele). Ze zákona č. 346/2010 Sb. je nepochybné, že zrušení osvobození a zavedení srážkové daně dopadá jak na výsluhový příspěvek vojáků z povolání, tak na výsluhový příspěvek příslušníků bezpečnostních sborů. Ve své dosavadní judikatuře pak správní soudy opakovaně shledaly, že zrušení osvobození od daně do budoucna v případě výsluhového příspěvku není neústavní.
3. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí vysvětlil, že zdanění výsluhových příspěvků se nevztahuje k nárokům vzniklým před účinností zákona č. 346/2010 Sb., ale pouze k nárokům (tj. částkám určeným k výplatě) po 1. 1. 2011 a o nepřípustnou retroaktivitu se jednat nemůže. Pokud pak jde o zásah do vlastnického práva, tak Nejvyšší správní soud poukázal na to, že podle čl. 11 odst. 5 Listiny je zdanění ústavně aprobovaným omezením vlastnického práva, které může být legitimně omezeno za účelem stanovení, vyměření a výběru daně. Skutečnost, že zákonodárce podrobil příjmy z výsluhových náležitostí srážkové dani, odpovídá jeho široké pravomoci v oblasti daní. Stěžovatelova újma spočívající v nové povinnosti platit daň ze svého příjmu, neboť výsluhový příspěvek není ničím jiným než peněžitým příjmem, nemůže převážit důvody veřejného zájmu, které ke změně legislativy vedly. Nová úprava, jejímž hlavním cílem byla stabilizace veřejných rozpočtů, se zdaleka netýkala pouze zdanění výsluhových příspěvků. Ve skutečnosti, že zákonodárce do budoucna odňal určité skupině obyvatel dosavadní výhodu, spočívající v osvobození výsluhových náležitostí od daně, nelze spatřovat protiústavnost. Platí, že se úprava "zdaňování" posuzovaných příjmů vztahuje na všechny poživatele výsluhových náležitostí, nikoli pouze na stěžovatele. Vzhledem ke skutečnosti, že se daná úprava vztahuje na celý okruh takových poplatníků, nelze ji mít za selektivní či diskriminační. Nejvyšší správní soud dále vyslovil souhlas se závěrem městského soudu, že 15% srážková daň postihující výsluhový příspěvek není daní mající konfiskační dopady, a nemohla se proto dotknout samotné majetkové podstaty stěžovatele. K poukazu stěžovatele na porušení zásady legitimního očekávání, Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovateli tento příspěvek nebyl odňat, nadále mu náleží a je mu vyplácen. Legitimní očekávání se však nemůže vázat k výši vypláceného příspěvku, která není do budoucna fixována ve výši k datu zániku služebního poměru. Legitimní očekávání nelze spojovat ani s tím, že určitá daňová výjimka nebo zvýhodnění bude trvat na věky. Výsluhový příspěvek se přiznává a vyplácí z rozpočtových prostředků, stěžovatel ani ostatní dotčené osoby nemohli spoléhat na to, že postupem času zákonodárce výši vypláceného příspěvku nepřehodnotí.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se cítí být zasažen ve svém vlastnickém právu, právu na spravedlivý proces a ve svém legitimním očekávání. Je přesvědčen, že vůči občanu, jenž nabyl v dobré víře nárok na výsluhový příspěvek, mající v době vzniku nároku charakter nezdanitelné dávky kompenzačního charakteru, nelze měnit charakter této kompenzační náhrady tak, že z něj jiný zákon učiní zdanitelný příjem. Podstatou kasační stížnosti byl rozbor charakteru výsluhových náležitostí a obsáhlé vysvětlení celé řady důvodů, pro které stěžovatel považuje jejich zdanění za rozporné s ústavním pořádkem, přičemž retroaktivita mezi těmito důvody nefigurovala. Stěžovatel je přesvědčen, že odůvodnění soudního rozhodnutí, které má být plnohodnotnou a důvěryhodnou odpovědí na jeho žalobní námitky, musí být dostatečně adresné a individualizované, v opačném případě se oprávněně cítí být na svých právech zkrácen. Obecné soudy tedy porušily jeho právo na spravedlivý proces, a to tím, že se jejich podstatou nezabývaly, ve skutečnosti na ně neodpověděly, přičemž tento deficit "pokryly" nepřiléhavou a účelovou argumentací a judikáty. Právo na spravedlivý proces obsahuje celou řadu dílčích procesně právních principů, mimo jiné i právo na spravedlivé rozhodnutí, jehož integrální součástí je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Protiústavnost postupu Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu spatřuje stěžovatel i v tom, že se aplikací čl. I bodu 6 a bodu 92 zákona č. 346/2010 Sb. (novely zákona o dani z příjmů), dopustily porušení základních zásad právního státu inkorporovaných do čl. 1 odst. 1 Ústavy, a to zejména zásady právní jistoty občanů, jejich důvěry v legalitu a konceptu legitimního očekávání. Stěžovatel do služebního poměru vstoupil s příslibem toho, že po určitém počtu let odpracovaných ve služebním poměru mu bude poskytována kompenzace ve formě výsluhových příspěvků. Ty byly zákonodárcem koncipovány jako speciální dávka poskytovaná z titulu náhrady újmy za rozličná omezení a ztížené pracovní podmínky, které s sebou služba v ozbrojených složkách přináší, včetně fyzických útrap a vysokého rizika ohrožení života. Poskytování takovéto kompenzace stát realizuje nikoli za trvání služebního poměru, ale následně, v době, kdy vzhledem k věku již není možné plné nasazení a kdy schopnost výkonu služby klesá, přičemž tento okamžik nastává často daleko dříve než dosažením důchodového věku. Stát podle stěžovatele tím, že cestou zdanění část kompenzace odňal, porušil zásadu "pacta sunt servanda". Stát totiž rezignoval na plnění svých závazků. Obecné soudy se tedy měly podle stěžovatele dopustit extrémního vybočení, spočívajícího v kumulaci procesní manipulace s judikaturou a současně vlastního, avšak paušálního a účelového posouzení ústavní konformity. Stěžovatel poukázal na to, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 ze dne 28. 2. 1996 (publikováno pod č. 107/1996 Sb.) uvedl, že příspěvek za službu i výsluhový příspěvek jsou koncipovány v právním řádu České republiky spolu s jinými dávkami jako určitá kompenzace práce vykonávané ve ztížených podmínkách a určitých osobních omezení vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených složkách státu, která náleží všem, kteří splnili zákonem stanovené podmínky. Tím měl Ústavní soud potvrdit názor stěžovatele, že výsluhový příspěvek je ve své podstatě plněním z titulu náhrady nemajetkové újmy, a proto nemá podléhat zdanění.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41).
7. Ústavní soud v projednávaném případě žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Na rozdíl od stěžovatele je přesvědčen, že se Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí řádně a přesvědčivě vypořádal s argumentací stěžovatele, neboť mu vysvětlil, že legitimní očekávání se nemůže vztahovat ke konkrétní výši výsluhového příspěvku do budoucna či k jeho výluce ze zdanění. Poukázal na vysokou míru diskrece zákonodárce v oblasti zdaňování a odůvodnění směřující k neporušení zákazu retroaktivity úzce souvisí s argumentací stěžovatele, který se domnívá, že stát zasáhl do svých závazků, které vůči němu má z minulosti (stěžovatelem tvrzená fikce jakési v minulosti uzavřené smlouvy o tom, že výsluhový příspěvek nebude nikdy v budoucnu zdaňován). A právě úvahy, zda nynější zdanění je zpětným zásahem do tvrzeného závazku státu z minulosti, docela případně Nejvyšší správní soud vnímal jako argumentaci, že stát do této své povinnosti retroaktivně zasáhl, přičemž tuto argumentaci přesvědčivě vyvrátil. Nejvyšší správní soud též přesvědčivě vyložil, proč shledává zdanění výsluhového příspěvku stěžovatele ústavně konformním a jaká je v této oblasti míra oprávnění zákonodárce.
8. Pokud se pak stěžovatel odvolává na závěry, které vyplývají z jím citovaného plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (č. 107/1996 Sb.), Ústavní soud poukazuje na to, že se jedná o zamítavý nález, jímž Ústavní soud též konstatoval, že výsluhový příspěvek je "součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru". Tento zamítavý nález pak potvrdil poměrně vysokou míru diskrece zákonodárce, neboť aproboval dokonce i to, že tento výsluhový příspěvek určité skupině osob odebral.
9. V nedávné době Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 4069/14 ze dne 1. 6. 2015 (jímž potvrdil závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v jeho rozsudku č. j. 4 As 157/2014-34 ze dne 23. 10. 2014) též řešil otázku přípustnosti zdanění výsluhového příspěvku. V tomto svém rozhodnutí Ústavní soud vyložil, že obecně nelze očekávat, že výše plnění ze sociálního systém zůstane neměnná. Legitimní očekávání se může vztahovat pouze k majetku, u nějž lze důvodně očekávat jeho nabytí, což platí pro již individualizovaný nárok na výplatu výsluhového příspěvku, nikoli však na výsluhový příspěvek obecně. Ve vztahu k výsluhovému příspěvku to soud ilustroval i na úpravě zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění do 31. 12. 2010 (tj. před účinností pro věc významných částí zákona č. 346/2010 Sb.), který v §4 odst. 1 písm. o) výsluhový příspěvek od daně osvobozoval. Stěžovatel tak věděl, že výsluhový příspěvek obecně patří mezi příjmy, které by, nebýt výslovné výjimky, byly předmětem daně. Na zachování této výjimky pro budoucí příjmy stěžovatel právo nemá.
10. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nedospěl Ústavní soud k závěru o dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů, nezbylo mu než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu