ECLI:CZ:US:2015:1.US.1846.15.1
sp. zn. I. ÚS 1846/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Petrou Petrů, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Divišova 882/5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2015 č. j. 4 To 23/2015-910 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2015 č. j. 1 T 55/93-894, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor se základními právy garantovanými ustanoveními čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2015 č. j. 1 T 55/93-894 bylo odsouzenému (stěžovateli) prodlouženo o dva roky ochranné psychiatricko-sexuologické léčení ambulantní formou, které mu bylo v ústavní formě uloženo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 4. 8. 1994 č. j. 1 T 55/93-538.
3. Odsuzujícím rozsudkem trestního soudu z roku 1994 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy vraždy, vydírání a ublížení na zdraví, za které mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 14 let a současně ochranné léčení ústavní formou, které bylo změněno na ambulantní formu usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 2. 2008 č. j. 19 Nt 68/2007-6. Stěžovatel byl potom znovu odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 45 T 4/2010 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2010 č. j. 5 To 100/2010-597 pro pokus trestného činu vraždy, kterého se dopustil v roce 2009 jako zvlášť nebezpečný recidivista, a to k trestu odnětí svobody v trvání 23 let. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2010 č. j. 0 Nt 1131/2010-37 bylo rozhodnuto o prodloužení ochranného léčení v ambulantní formě o další dva roky (stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2011 č. j. 3 To 167/2011-46). O prodloužení ambulantního ochranného léčení stěžovatele o dva roky rozhodoval i Okresní soud v Mladé Boleslavi, a to usnesením ze dne 18. 2. 2013 č. j. 1 Nt 1070/2012-24 (s právní mocí ke dni 19. 3. 2013, kdy byla zamítnuta stížnost stěžovatele rozhodnutím Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 110/2013-35).
4. O dalším prodloužení ochranného psychiatricko-sexuologického léčení ambulantní formou o dva roky bylo rozhodnuto mj. ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2015 č. j. 1 T 55/93-894. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2015 č. j. 4 To 23/2015-910 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí krajského soudu. Současně však o prodloužení ambulantního ochranného léčení rozhodl Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 16. 2. 2015 č. j. 1 Nt 1001/2015-40.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno porušením práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, neboť o prodloužení ambulantního ochranného léčení stěžovatele (tj. o totožné věci) rozhodoval jak Krajský soud v Ostravě, tak Okresní soud v Mladé Boleslavi. Stěžovatel namítal, že Krajský soud v Ostravě nebyl k rozhodnutí o prodloužení ochranného léčení věcně ani místně příslušný, neboť k rozhodování o prodloužení ochranného léčení je příslušný soud, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává, a to soud okresní. Krajský soud v Ostravě nepředložil věc nejblíže společně nadřízenému soudu k rozhodnutí o příslušnosti, ač se z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 1533/13 podávala pro danou věc místní příslušnost Okresního soudu v Mladé Boleslavi (Psychiatrická léčebna Kosmonosy totiž spadá do obvodu tohoto soudu). Rozhodnutí o prodloužení ambulantního ochranného léčení pokládal stěžovatel za nezákonné i proto, že soudy vyšly toliko ze znaleckého zkoumání stěžovatele z roku 1993, čímž je zpochybněna nutnost ochranného léčení.
6. Stěžovatel rovněž uvedl, že mu Krajský soud v Ostravě k žádosti neustanovil v řízení advokáta, ač byly splněny podmínky pro nutnou obhajobu, neboť stěžovatel vykonává ochranné léčení a je ve výkonu trestu odnětí svobody.
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
9. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení (včetně řízení vykonávacího). Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
10. Napadená rozhodnutí obecných soudů neodporují principům ústavnosti.
11. Ochranné léčení podle trestněprávní úpravy potrvá, dokud to vyžaduje účel léčby, nejdéle však dva roky. Nebude-li v dané době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením doby o prodloužení ochranného léčení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dva roky; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení (§72 odst. 6 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a §99 odst. 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
12. O prodloužení ochranného léčení rozhoduje podle §353 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, anebo i bez návrhu ve veřejném zasedání okresní soud, v obvodu kterého se ochranné léčení vykonává. Protože se odsouzený stěžovatel nacházel v době rozhodování soudů o prodloužení ambulantního ochranného léčení ve výkonu trestu odnětí svobody a ochranné léčení ambulantní formou nevykonával, ač ho mohl vykonávat (viz str. 3 a 4 ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu), rozhodoval o prodloužení ochranného léčení Krajský soud v Ostravě, a o stížnosti pak Vrchní soud v Olomouci. Takový postup Ústavní soud nepokládá za vybočení z věcné nebo místní příslušnosti soudu a za porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces či na zákonného soudce.
13. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v předmětné věci ústavně konformně a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu a s hodnocením důkazů (včetně znaleckého dokazování, které bylo soudy provedeno dostatečným způsobem - vycházelo se z trestních spisů sp. zn. 1 T 55/93 a sp. zn. 45 T 4/2010) nezaložil opodstatněnost tvrzení o zásahu do základních práv a svobod. Ústavní soud dodává, že vzhledem k odůvodnění soudních rozhodnutí obecně nedošlo k porušení principů spravedlivého procesu.
14. V posuzované věci Ústavní soud nedovodil zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu