ECLI:CZ:US:2015:1.US.1868.14.1
sp. zn. I. ÚS 1868/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Simonidesové, zastoupené advokátkou JUDr. Klárou Havlíčkovou, se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2014 č. j. 13 C 129/2012-91, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení a Generali pojišťovny a.s., se sídlem Bělehradská 132, Praha 2, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, se sídlem Kinských 76/7, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 29. 5. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2014 č. j. 13 C 129/2012-91, kterým byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 8 240 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka neuspěla se svou žalobou proti vedlejší účastnici, tedy pojišťovně, s níž měla na základě smlouvy z roku 2011 uzavřeno pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kancelář CK I. PARKAM HOLIDAYS. U této cestovní kanceláře si stěžovatelka zakoupila zájezd v ceně 21 580 Kč, ovšem na majetek cestovní kanceláře byl prohlášen konkurz a zájezd se neuskutečnil. Stěžovatelka požadovala po vedlejší účastnici uhrazení ceny zájezdu podle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu. Vedlejší účastnice ovšem uhradila stěžovatelce z celkové ceny zájezdu toliko částku 11 840 Kč, částku 1 500 Kč jí uhradil zaměstnavatel a zbytek ceny zájezdu, tedy právě 8 240 Kč již vedlejší účastnice stěžovatelce neuhradila, neboť limit plnění mezi vedlejší účastnicí a cestovní kanceláří CK I. PARKAM HOLIDAYS byl podle §8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb. sjednán ve výši 8 555 700 Kč. Součet všech nároků uplatněných po úpadku cestovní kanceláře ovšem tento sjednaný limit překračoval, takže klienti cestovní kanceláře, včetně stěžovatelky, obdrželi pouze poměrnou část požadovaného plnění. Takový postup byl podle obvodního soudu souladný se zákonem č. 159/1999 Sb. i se zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, neboť z těchto předpisů nevyplývá pojišťovně povinnost plnit nad limit sjednaný v pojistné smlouvě. Nic na tom nemohl změnit ani stěžovatelkou navrhovaný eurokonformní výklad zákona, neboť by takový výklad šel zcela nezákonně k tíži vedlejší účastnice. Žalobu proto obvodní soud zamítl.
2. Stěžovatelka brojí nejprve proti nedostatečnému odůvodnění rozsudku, jehož nedostatečnost protiřečí nejen ustanovení §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ale i požadavkům práva na spravedlivý proces, jak byly vyloženy například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2319/11 ze dne 28. 2. 2012 (N 40/64 SbNU 461). Obvodní soud podle stěžovatelky uvedl na dvou stranách přepis relevantních ustanovení, na něž pak navazuje jeho závěr ohledně výkladu ustanovení §7 odst. 3 a §8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb., není však seznat, jak obecný soud k tomuto závěru dospěl a jaké použil výkladové metody. Stěžovatelka pak upřesňuje celou řadu výkladových otázek, na něž v rozsudku marně hledala odpověď.
3. Dále stěžovatelka podrobně a s odkazy na judikaturu Soudního dvora EU rozebírá, v čem spočívá povinnost eurokonformního výkladu, a dospívá k závěru, že v posuzovaném případě měl obvodní soud dospět eurokonformním výkladem k takovému výsledku, aby jí jako spotřebiteli byly navráceny všechny jí zaplacené finanční prostředky, neboť zákonná úprava dopadající na pojištění cestovní kanceláře ze strany vedlejší účastnice je implementací směrnice Rady ze dne 13. 6. 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (90/314/EHS). Tvrdí přitom, že pokud by obvodní soud použil také systematický, účelový a historický výklad, tak k takovému eurokonformnímu výsledku mohl dospět. Ovšem z jeho odůvodnění není podle stěžovatelky poznat, zda k němu nedospěl proto, že výklad souladný se směrnicí pokládá za contra legem, nebo zda ochranu akcionářů a klientů vedlejší účastnice považuje za obecnou právní zásadu, která mu bránila dosáhnout výsledku požadovaného směrnicí.
4. Stěžovatelka brojí také proti porušení principu rovnosti z důvodu nedostatečného zohlednění ochrany spotřebitele, přestože účelem pojištění cestovních kanceláří proti úpadku je právě ochrana spotřebitelů. Stěžovatelka přitom v daném případě byla spotřebitelkou, neboť právě ona měla z pojistné smlouvy profitovat, přestože fakticky nemohla ovlivnit obsah této pojistné smlouvy uzavřené mezi vedlejší účastnicí a cestovní kanceláří. Obvodní soud tuto povinnost ochrany spotřebitele, a tedy i princip rovnosti, porušil, když nezohlednil smysl pojištění cestovní kanceláře a nepokusil se přiklonit k výkladu, který byl pro stěžovatelku nejpříznivější.
5. Konečně stěžovatelka připomíná, že obvodní soud rozhodoval až poté, co již obdobnou právní otázku řešily čtyři senáty téhož soudu a rovněž Městský soud v Praze v rámci rozhodování o odvolání vedlejší účastnice v obdobných případech. Stěžovatelka proto měla legitimní očekávání, že i v její věci bude rozhodnuto obdobně, respektive že v případě plánovaného odchýlení se od dosavadní judikatury bude soudem před vynesením rozhodnutí poučena. Soud ji ovšem pouze vyzval podle §118 občanského soudního řádu, aby případně doplnila svá skutková tvrzení. Navíc, kdyby byla poučena, že se obvodní soud hodlá odchýlit od existující judikatury, přizpůsobila by tomu své procesní návrhy, zejména by navrhla, aby obecný soud přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku týkající se použitelnosti §6 až §8 zákona č. 159/1999 Sb. a jeho slučitelnosti se směrnicí Rady 90/314/EHS. Tím, že nebyla řádně poučena, tak došlo za situace, kdy se jednalo o bagatelní věc, u které není odvolání přípustné, dokonce k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť obvodní soud by byl jako soud rozhodující ve věci v poslední instanci povinen k položení předběžné otázky.
6. Stěžovatelka upozorňuje na to, že se napadený rozsudek týká peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 10 000 Kč, takže proti němu není podle §202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné odvolání, a tím pádem ani dovolání. Jde ovšem podle stěžovatelky o případ "mimořádně závažného pochybení" obecných soudů ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), takže by ústavní stížnost měla být označena za přípustnou. Nadto stěžovatelka upozorňuje, že Ústavní soud řeší podobnou právní otázku také ve spise vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1996/13, týkajícím se ústavní stížnosti podané naopak vedlejší účastnicí. Ponechává ovšem na úvaze Ústavního soudu, zda považuje za účelné obě ústavní stížnosti pro účely projednání spojit.
7. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznila, že podle ní je napadený rozsudek a zejména jeho závěr vztahující se k jejím povinnostem, plně srozumitelný. Zejména pak vedlejší účastnice setrvává na názoru vyjádřeném i v rozsudku obecného soudu, že případné nedostatky vnitrostátní právní úpravy nelze v daném případě překlenout ani eurokonformním výkladem ve světle dotčené směrnice, neboť text zákona č. 159/1999 Sb. takové možnosti nedává, když co do stěžejní otázky uplatnění či neuplatnění pojistného limitu obsahuje jednoznačnou právní úpravu. Polemizuje dále se stěžovatelkou v tom, k jakým závěrům by vedl teleologický, systematický a logický výklad aplikovaných ustanovení daného zákona. Zpochybňuje také, zda vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byl vůbec vztahem spotřebitelským. Stěžovatelkou prosazované pojetí rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů by vedlo k prolomení právní jistoty vedlejší účastnice. V reakci na stěžovatelčino tvrzení o dosud jednotné rozhodovací praxi civilních soudů upozorňuje vedlejší účastnice na další konkrétní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v nichž byla naopak žaloba klientů cestovních kanceláří v podobné situaci zamítnuta.
8. Stěžovatelka zareagovala na toto vyjádření replikou, v níž zejména polemizovala s názory vedlejší účastnice ohledně nepřekonatelnosti limitu pojistné částky a ochrany její údajné právní jistoty.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Nejprve Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proti napadenému rozsudku obvodního soudu totiž nebylo možno podat odvolání ani dovolání, takže podmínku vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stanovenou v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stěžovatelka splnila. Nelze však přehlédnout, že její stížnost nedosáhla svým obsahem ústavní úrovně, tím méně pak úrovně "mimořádně závažného pochybení" obecných soudů, která je v těchto případech požadována výše citovanou judikaturou Ústavního soudu k tomu, aby mohla být ústavní stížnost shledána opodstatněnou.
11. Ústavní soud se rozhodl nevyužít cesty, kterou stěžovatelka navrhuje v závěru své ústavní stížnosti, totiž spojení řízení o ní s řízením vedeným pod sp. zn. III. ÚS 1996/13. Nenastaly zde totiž podmínky, které pro spojení věcí předpokládá ustanovení §112 odst. 1 občanského soudního řádu, jehož přiměřenou aplikaci předpokládá §63 zákona o Ústavním soudu, totiž že by šlo o věci, které "skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků." Obě věci se totiž týkají různých žalobců a jsou spojeny pouze aplikovaným zákonem a osobou žalované, která však v uvedené věci vystupuje jako stěžovatelka, zatímco v nyní řešené věci jako vedlejší účastnice.
12. Co se týče stěžovatelčiny námitky zcela nedostatečného odůvodnění rozsudku, Ústavní soud si je vědom, že odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces, jak bylo potvrzeno i ve stěžovatelkou uváděném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2319/11 ze dne 28. 2. 2012 (N 40/64 SbNU 461). V něm Ústavní soud konkrétně uvedl: "Jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, odpovídající kritériím daným ustanovením §157 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají podobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale také i se zásadami spravedlivého procesu."
13. V daném případě ovšem není zjevné, že by obvodní soud tomuto požadavku nedostál. Typickým pochybením soudů v oblasti odůvodňování rozhodnutí je například to, pokud se nevypořádají se všemi žalobními body uplatněnými v žalobě, ovšem zde byl nárok stěžovatelky poměrně jasně a jednoduše vyjádřen již v její jednostránkové žalobě, jejímž podáním bylo celé řízení zahájeno. Během řízení sice podávala ona i vedlejší účastnice vyjádření a repliky, v nichž se rozsáhle zabývaly zejména právem EU a cestami eurokonformního výkladu, nelze však shledat nic nedostatečného v tom, pokud obvodní soud ve svém rozsudku ocitoval rozhodná ustanovení zákona a dovodil z nich, že jasná úprava v nich obsažená mu žádný prostor k eurokonformnímu výkladu neposkytuje. Je sice pravdou, že samotné závěry obvodního soudu jsou fakticky obsaženy toliko na posledních dvou stránkách jeho rozhodnutí, to však nelze označit za "zcela nedostatečnou" odpověď na jednostránkovou žalobu stěžovatelky.
14. Stěžovatelka ovšem brojí nejen proti tomu, jak obvodní soud odůvodnil své rozhodnutí, ale zejména proti tomu, k jakému závěru dospěl a jakými výkladovými postupy, jinak řečeno, vytýká obvodnímu soudu, že nepoužil eurokonformní výklad, který se podle ní nabízel. K této námitce je ovšem třeba připomenout, že Ústavní soud je ochráncem ústavnosti a smyslem ústavní stížnosti je podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ochrana základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Není tedy jeho úkolem bdít nad tím, zda je rozhodovací činnost obecných soudů souladná se zákonem či s právem EU, ani není jeho úkolem sjednocovat jejich judikaturu v otázce výkladu zákonů či unijního práva. K tomu jsou obecně povolány soudy odvolací či dovolací.
15. To jistě neznamená, že by byl Ústavní soud netečný k právu EU. V celé řadě svých rozhodnutí se k implementaci a aplikaci práva EU již vyjádřil, nicméně vždy pouze za situace, která měla dopad na ochranu ústavního pořádku a zejména základních práv. Ústavnímu soudu tak jistě přísluší vyjadřovat se k souladu zakládacích smluv a jejich změn s českým ústavním pořádkem a zejména s jeho nezměnitelnými náležitostmi [nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09 ze dne 3. 11. 2009 (N 233/55 SbNU 197; 387/2009 Sb.)], k tomu, zda implementace předpisu práva EU do českého právního řádu není rozporná s ústavním pořádkem [nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.)], či například k tomu, zda obecný soud zcela neopomněl zohlednit právo EU, respektive zda nebyl povinen položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU [nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57)]. Není však úkolem Ústavního soudu bdít nad tím, zda vnitrostátní zákonodárce řádně implementoval unijní směrnici a zda obecný soud vyložil vnitrostátní právo eurokonformně, leda by taková chybná aplikace představovala sama o sobě i porušení základních práv.
16. Ostatně i ve výše uvedeném nálezu II. ÚS 1009/08 neshledal Ústavní soud porušení ústavního pořádku v tom, že by obecný soud chybně vyložil právo EU, nýbrž v tom, že nepoložil předběžnou otázku za situace, kdy ji coby nejvyšší soud v dané oblasti položit měl; nebyl tedy pro daný typ rozhodnutí "zákonným soudcem": "Referenčním rámcem přezkumu Ústavního soudu zůstávají i po 1. 5. 2004 normy ústavního pořádku České republiky [nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.)], neboť úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), a to v obou jejích aspektech, tj. jak ochrana objektivního ústavního práva, tak subjektivních, tj. základních práv. Komunitární právo není součástí ústavního pořádku, a i proto není Ústavní soud příslušný k tomu, aby toto právo vykládal. Přesto Ústavní soud nemůže zcela přehlížet dopad komunitárního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, a to v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel je bezprostředně navázán na komunitární právo [nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.)]. Jsou to však oba nejvyšší soudy náležející do soustavy obecných soudů, které zajišťují jednotnost judikatury na území České republiky, a to v rozsahu jejich zákony určených příslušností (kompetencí). Protože, jak svrchu uvedeno, náleží komunitární právo k mase práva podústavního, je zásadně věcí obecných soudů zkoumat uplatnění komunitárního práva a v určitých případech spadajících pod rozsah čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství případně předložit ESD otázku výkladu nebo platnosti komunitárního práva. V případě nejvyšších soudů, proti jejichž rozhodnutí není procesními předpisy předvídán opravný prostředek řešitelný v rámci soustavy obecných a správních soudů, jde o povinnost. Podobnou doktrínu zastává např. německý Spolkový ústavní soud (viz BvR 2419/06)."
17. V nyní posuzovaném případě ovšem neshledává Ústavní soud nic, co by činilo z otázky práva EU otázku ochrany základních práv a ústavního pořádku vůbec. Je si vědom toho, že obecné soudy vykládají ustanovení zákona č. 159/1999 Sb. patrně nejednotně, jak vyplývá i z rozhodnutí obecných soudů obsažených v soudním spise, v nichž různé senáty a různé soudy dospívají v otázce jejich výkladu k různým závěrům. To je jistě situace nevhodná a zpochybňující předvídatelnost soudního rozhodování, ovšem jediným způsobem, jak ji vyřešit, je sjednocení judikatury. Její sjednocování v oblasti soukromého práva však není úkolem Ústavního soudu, nýbrž Nejvyššího soudu. Tomu přísluší, aby sjednotil judikaturu a v případě, že shledá nejednoznačnost přímo v ustanoveních směrnice Rady 90/314/EHS, má položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU. Nic na tom nemění ani to, že v nyní posuzovaném případě nebylo z důvodu výše žalované částky přípustné odvolání ani dovolání, takže se věc nemohla k Nejvyššímu soudu procesně dostat. Jak ukazují přiložená soudní rozhodnutí, jiné případy řešící tutéž právní otázku se týkaly částek přesahujících hranici bagatelnosti, takže v principu nic nebrání odvolacím soudům, a zejména Nejvyššímu soudu, aby splnil svou roli sjednocovatele judikatury, ostatně stěžovatelka sama v replice k vyjádření vedlejší účastnice upozorňuje na již podané dovolání jiné žalobkyně v právně podobné věci.
18. Naopak za situace, kdy judikatura v dané otázce nebyla v době rozhodování obvodního soudu jednotná a stěžovatelka si toho byla vědoma, nemůže dost dobře tvrdit, že byla zklamána ve svém legitimním očekávání. Pokud by byla nejednotná rozhodovací činnost soudů, které v podobných situacích daly někdy zapravdu poškozeným klientům cestovních kanceláří a jindy pojišťovnám, které tyto cestovní kanceláře pojistily, důvodem rušení těchto dosud nesjednocených rozhodnutí, musel by Ústavní soud rušit všechna tato rozhodnutí "z důvodu porušení legitimního očekávání" jednou na straně klientů, podruhé na straně pojišťoven. To je jistě absurdní představa.
19. Stejně tak není úkolem Ústavního soudu ani posuzovat, zda byla implementace směrnice Rady 90/314/EHS provedena řádně. Nad tím dohlíží Evropská komise, popřípadě Soudní dvůr EU v rámci řízení pro porušení unijního práva podle čl. 258 Smlouvy o fungování EU. Ústavní soud se pak k nedostatkům případné implementace vyjadřuje pouze v omezeném rámci daném smyslem jeho fungování, tedy ochranou ústavnosti, jak uvedl i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.). V něm vyložil, že komunitární právo nemůže být referenčním kritériem posuzování ústavnosti vnitrostátního předpisu a že ani skutečně zjištěný rozpor mezi směrnicí a zákonem ji provádějícím by sám o sobě nemohl vést k derogaci předmětného zákonného ustanovení, nicméně pomocí argumentů opravňujících k takovému konstatování by bylo možno podpořit zdůvodnění neústavnosti, pokud by spočívala v porušení ústavního pořádku.
20. Souhrnně řečeno, jakkoli je působivá argumentace stěžovatelky i vedlejší účastnice na téma, jak má být vykládána směrnice Rady 90/314/EHS a české zákony, do nichž je implementována, nepřísluší Ústavnímu soudu, aby přímo posuzoval, zda obecný soud tyto předpisy správně vyložil. Jinak by tomu bylo pouze tehdy, pokud by argument chybného výkladu těchto předpisů byl pouze podpůrným pro shledání z toho vzešlého porušení základních práv.
21. Takové porušení však stěžovatelka fakticky ani nenamítá. Její námitka údajně nedostatečného odůvodnění rozsudku nedosahuje ústavní intenzity, jak bylo zmíněno výše. Stěžovatelčina další námitka, že obvodní soud nerespektoval apel Ústavního soudu, aby výklad zákonů nebyl přepjatě formalistický, je ve skutečnosti pouze jiným způsobem vyjádření nesouhlasu s tím, k jakému právnímu závěru obvodní soud dospěl, tedy polemikou, o kterou lze opřít řádné a některé mimořádné opravné prostředky v rámci obecného soudnictví, nikoli však ústavní stížnost.
22. Stejně tak neobstojí v oblasti práva na spravedlivý proces ani její tvrzení, že byla obvodním soudem nedostatečně poučena o tom, že se hodlá odchýlit od stávající judikatury. Nelze totiž přehlédnout, že v dané věci judikatura v době jeho rozhodování rozhodně nebyla jednotná. Jak uváděla vedlejší účastnice i jak vyplývá z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, soudy rozhodovaly někdy ve prospěch klientů cestovních kanceláří, jež se dostaly do úpadku, jindy ve prospěch pojišťoven. Není tedy zjevné, že by obvodní soud porušil svou poučovací povinnost obsaženou v občanském soudním řádu.
23. Tím méně pak lze přistoupit na stěžovatelčinu spekulaci, že kdyby si byla vědoma toho, jak hodlá obvodní soud rozhodnout, navrhla by mu položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU. Stěžovatelka má jistě pravdu, že nepoložení předběžné otázky za situace, kdy má být položena, může založit i porušení práva na zákonného soudce chráněného článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak uvedl i Ústavní soud ve výše citovaném nálezu II. ÚS 1009/08. Tato povinnost vnitrostátních soudů, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, se však podle článku 267 Smlouvy o fungování EU a podle doktríny založené rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita, aktivuje v důsledku nejistoty o výkladu unijního práva. Stěžovatelka však nenamítá, že by v daném případě spočíval problém ve výkladu směrnice Rady 90/314/EHS, nýbrž ve výkladu vnitrostátních zákonů; zejména pak není zjevné, jak souvisí existence pochybnosti o výkladu práva EU s poučovací odpovědností obecného soudu. Její námitka, že bylo porušeno právo na zákonného soudce, je tak založena na čistě spekulativní úvaze, co by bývala byla obecnému soudu navrhla, kdyby mohla předpokládat, jak obecný soud rozhodne; a jak by obecný soud s tímto jejím návrhem na položení předběžné otázky hypoteticky naložil.
24. Jedinou námitkou vztahující se zdánlivě k hmotným ústavním právům je tak ono tvrzení, že se obvodní soud dopustil porušení principu rovnosti z důvodu nedostatečného zohlednění ochrany spotřebitele. K tomu je ovšem třeba připomenout, že "princip ochrany spotřebitele", o který se stěžovatelka opírá, je jistě důležitým principem občanského práva a práva EU, není ovšem zjevné, z čeho dovozuje, že by byl přímo chráněn Listinou základních práv a svobod. Pokud jej opírá o obecný princip rovnosti, pak zde zcela chybí upřesnění, ve vztahu ke komu se cítí být v nerovném postavení, aby mohl být uplatněn například článek 3 Listiny základních práv a svobod.
25. Pokud pak svůj argument opírá o nález sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, je třeba připomenout, že ten se týkal otázek důkazního břemene a aplikace obchodních podmínek ve spotřebitelských smlouvách, takže jeho aplikovatelnost na nynější případ týkající se pojištění cestovních kanceláří je více než sporná. Je pravda, že v bodě 19 tohoto nálezu Ústavní soud konstatoval, že se ochrana spotřebitele nepohybuje jen na úrovni podústavního práva, nýbrž má dopad právě i do ústavní roviny. Konkrétně ochranu spotřebitele lze podle tohoto nálezu podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí (čl. 1 Listiny). Následně ovšem v bodě 21 dodal, jak se tento princip promítl do daného případu: "Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Zákonodárce se proto pokusil vyrovnat tuto faktickou nerovnost cestou práva, a to formou omezení autonomie vůle."
26. V nyní posuzovaném případě ovšem nešlo o nerovnost mezi spotřebitelem a profesionálním dodavatelem při stanovování smluvních podmínek. Stěžovatelka a vedlejší účastnice spolu žádnou spotřebitelskou smlouvu neuzavíraly; až do chvíle úpadku cestovní kanceláře, s níž stěžovatelka uzavřela smlouvu o koupi zájezdu, mezi nimi ani nebyl žádný právní vztah, takže není zjevné, jak by mezi nimi mohla panovat nerovnost v té podobě, kterou řešil právě citovaný nález.
27. Lze tedy shrnout, že základní argument stěžovatelky, totiž souladnost zákona č. 159/1999 Sb. a jeho výkladu ze strany obvodního soudu se směrnicí Rady 90/314/EHS, není otázkou ochrany základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem. Její ostatní námitky jsou pak pouze transformací této základní námitky. Tam, kde stěžovatelka skutečně namítala porušení svých ústavně zaručených práv, totiž práva na řádné odůvodnění rozsudku, pak Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek takovým deficitem skutečně trpěl, stěžovatelčina kritika ostatně i zde míří spíše k obsahu rozsudku než k jeho formě.
28. Jinak řečeno, ani v situaci, kdy dal obvodní soud zapravdu pojišťovně, neshledal Ústavní soud "nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny", stejně jako tomu bylo v usnesení sp. zn. I. ÚS 2334/14 ze dne 30. 7. 2014, na který stěžovatelka upozornila v replice a jenž se týkal situace, kdy daly obecné soudy naopak zapravdu klientovi cestovní kanceláře.
29. S ohledem na právě uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu