ECLI:CZ:US:2015:1.US.1871.14.1
sp. zn. I. ÚS 1871/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Kounicova 270/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 3 Tdo 1457/2013-46 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností ze dne 29. 5. 2014 se stěžovatel bránil proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu a navrhl, aby Ústavní soud toto usnesení ve vztahu ke stěžovateli zrušil.
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 2. 2014 č. j. 3 Tdo 1457/2013-46 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), dovolání stěžovatele jako obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. 5 To 314/2012, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2012 sp. zn. 10 T 30/2009 zrušen ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatel jako obžalovaný odsuzuje podle §161 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (s účinností od 1. 1. 2010 nahrazen zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 let.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2012 byl stěžovatel uznán vinným, že počátkem roku 2006 v úmyslu získat informace o údajném trestním řízení vedeném proti JUDr. Miloši Červenkovi zkontaktoval utajeného svědka ve smyslu §55 odst. 2 tr. řádu, který mu byl představen jako pověřený policista z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu schopný požadované informace zjistit a současně ovlivnit prověřování ve prospěch uvedené osoby, přičemž stěžovatel pověřenému policistovi nabídl úplatek ve výši 500 000 Kč za opatření části spisového materiálu a případné další částky v případě další spolupráce; o tomto svém jednání uvedenou osobu průběžně informoval. Následně dne 9. 3. 2006 stěžovatel policistovi předal částku 500 000 Kč za část spisového materiálu a současně mu nabídl částku 2 500 000 Kč a další prostředky až do výše 7 000 000 Kč za ukončení prověřování ve prospěch JUDr. Miloše Červenky a jeho firem, přičemž získaný spisový materiál této osobě rovněž téhož dne předal. Obvodní soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let. Současně zprostil JUDr. Miloše Červenku obžaloby z téhož trestného činu, spáchaného ve formě návodu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.
4. V předcházejícím řízení byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2013 č. j. 3 Tdo 12/2013-51 zrušen původní rozsudek Městského soudu v Praze v dané věci ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 5 To 314/2012, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2012 zrušen v celém rozsahu a městským soudem bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatel zprošťuje obžaloby. Nejvyšší soud současně přikázal městskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení řady základních práv a svobod, zejména pak čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší soud zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele napadaným usnesením ze dne 26. 2. 2014, jakož i předcházejícím usnesením ze dne 3. 4. 2013, jímž extenzivně zasáhl do skutkového posouzení věci, konkrétně otázky, kdo inicioval zaplacení úplatku. Podle stěžovatele není závěr o vině v souladu s provedenými důkazy, zejména pak nahrávkami odposlechů a svědeckými výpověďmi; v řízení byly opomenuty stěžejní důkazy přepisy nahrávek rozhovorů mezi stěžovatelem a policistou z února 2006. V daném případě se jednalo o nezákonné vyprovokování trestného činu; stěžovatel toliko akceptoval nabídky policisty na přijetí úplatku, sám však takové jednání neinicioval. K jeho odsouzení mimoto došlo výlučně na základě výpovědí utajených svědků, které ovšem nebyly podpořeny dalšími důkazy. Řízení před obecnými soudy se vyznačovalo nepřiměřenou délkou řízení, když trvalo cca 8 let; řízení mělo být zastaveno z důvodu průtahů.
II. Posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Pokud by Ústavní soud projednávané ústavní stížnosti vyhověl, dopustil by se nepřípustné ingerence do rozhodovací pravomoci obecných soudů v trestních věcech. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá opakovaně přehodnocovat provádění dokazování ze strany obecných soudy, a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. V této souvislosti lze poukázat na nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil, že "není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.)." Totožná východiska Ústavní soud aplikoval např. též v usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1459/13, usnesení ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3807/13 nebo usnesení ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 2628/14.
10. Nejvyšší soud nevykročil z ústavních mezí své rozhodovací činnosti, pokud v usnesení ze dne 3. 4. 2013 vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a v souladu s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) zjištěný skutkový stav právně kvalifikoval odlišně od Městského soudu v Praze, jehož rozsudek ze dne 12. 9. 2012 proto zrušil. Nejvyšší soud vycházeje z dokazování provedeného soudy nižších stupňů a na základě vlastní obsáhlé a srozumitelné úvahy dospěl k právnímu posouzení skutku, podle něhož se v daném případě nemohlo jednat o nezákonné vyprovokování trestného činu (policejní provokaci), neboť iniciativa při jednání, jímž byla naplněna skutková podstata trestného činu podplácení, vycházela jednoznačně ze strany stěžovatele a nikoli ze strany policejních orgánů. Takový právní závěr nelze hodnotit jako extenzivní zásah do skutkového posouzení věci.
11. Nejvyšší soud nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele ani co do závěru o vině ve vztahu k důkazům provedeným před soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud se i touto námitkou výslovně zabýval, přičemž v usnesení ze dne 26. 2. 2014 neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor mezi důkazy provedenými před soudy nižších stupňů a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Ústavnímu soudu nepřísluší přistupovat k opakovanému hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, jak požaduje stěžovatel. Obecnými soudy byl přitom mj. výslovně hodnocen i obsah odposlechů mezi stěžovatelem a policistou z února 2006. Vedle výpovědí tzv. utajených svědků ve smyslu §55 odst. 2 tr. řádu pak obecné soudy vycházely rovněž ze značného množství dalších důkazů, a to zejména ve formě listinných důkazů a výpovědí dalších (neutajených) svědků.
12. Ústavní soud neshledal překročení ústavního rámce činnosti obecných soudů ani v otázce délky řízení. Rovněž touto otázkou se Nejvyšší soud v napadeném usnesení obsáhle zabýval, a to i ve světle konstantní judikatury Ústavního soudu, mj. nálezu ze dne 6. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 535/03 (N 157/42 SbNU 287), přičemž dospěl k závěru, který je třeba hodnotit jako ústavně plně konformní, totiž že délka trestního řízení byla v daném případě dána objektivními okolnostmi. V této souvislosti lze poukázat na to, že k délce řízení přispěla i kasace původního (zprošťujícího) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012 usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2013.
13. Jak na to navíc poukázal Nejvyšší soud v napadeném usnesení ze dne 26. 2. 2014, k délce řízení bylo přihlédnuto rovněž v (opakovaném) řízení před odvolacím soudem, který ji promítl do uloženého trestu, jenž z tohoto důvodu rozsudkem ze dne 13. 8. 2013 zmírnil jak ve výměře trestu odnětí svobody, tak i co do délky zkušební doby [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1305/09 (N 19/56 SbNU 185), a ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/06 (N 65/45 SbNU 83)].
III. Závěr
14. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu