ECLI:CZ:US:2015:1.US.1871.15.1
sp. zn. I. ÚS 1871/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky RUBENDYAN CITY, s. r. o., se sídlem Ibišková 545, Jesenice, právně zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. KZN 982/2014 a usnesení Policie České republiky, KŘP Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, ze dne 27. 4. 2015 č. j. KRPS-50983-122/TČ-2014-010083, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 6. 2015 stěžovatelka brojila proti shora citovaným rozhodnutím a tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením policejního orgánu byla odložena věc podezření ze spáchání pokusu zločinu podvodu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit blíže nezjištěná osoba, dále zločinu úvěrového podvodu dle §211 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit firma NOVERA GROUP, s. r. o. V obou případech měla být poškozena stěžovatelka.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě stížnost, neboť dle jejího názoru bylo napadené rozhodnutí vydáno na podkladě neúplně zjištěného skutkového stavu, a tedy předčasně. Usnesením státního zástupce byla stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se neztotožňuje se závěrem státního zástupce, že usnesení o odložení věci bylo vydáno v souladu se zákonem a že policejní orgán v průběhu prověřování shromáždil všechny relevantní důkazní materiály, a to v rozsahu, který umožňoval ve věci v dané fázi meritorně rozhodnout. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem státního zástupce a policejního orgánu o tom, že prověřovaná jednání nevykazují znaky trestného činu.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud předně konstatuje, že zjevná neopodstatněnost projednávané ústavní stížnosti plyne již z jejího obsahu, neboť vedle popisu dosavadního trestního řízení a polemik stěžovatelky s právními a skutkovými závěry rozhodujících orgánů neobsahuje ústavněprávně relevantní námitky.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku České republiky tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud konstatoval, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014). Jakkoli v těchto případech Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a to pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, tak musí přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky tohoto ustanovení na účinné vyšetřování. Neboli požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
8. V těchto případech Ústavní soud zároveň vždy zdůrazňoval, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatele na život zaručené čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015). V případech méně závažných by však zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného.
9. V případě stěžovatelkou napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by vyšetřování inkriminované a stěžovatelkou tvrzené trestné činnosti trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či excesy, takže by byl nezbytný zásah Ústavního soudu. Vyšetřující orgány postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a rychle a rozhodnutí policejního orgánu bylo také podrobeno kontrole ze strany státního zastupitelství. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka namítala porušení některého z těchto principů účinného vyšetřování; její argumentace spočívá pouze na nesprávném skutkovém a právním posouzení věci, tj. směřuje proti výsledku vyšetřování. Jak ale plyne ze shora uvedeného, v této okolnosti nelze spatřovat žádné porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod. Je třeba vzít rovněž v úvahu, že stěžovatelka jako osoba poškozená má možnost podání civilní žaloby vůči (domnělým) pachatelům, a takto se domáhat náhrady jí způsobené škody. V těchto případech je zásah Ústavního soudu opět možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, což však v tomto případě nenastalo.
10. Na základě shora uvedeného pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu