ECLI:CZ:US:2015:1.US.1881.15.2
sp. zn. I. ÚS 1881/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti 1) stěžovatele JUDr. Martina Pechana a 2) stěžovatele Tukového průmyslu spol. s r.o., se sídlem Koubova 79, Praha 9, zastoupených Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem Myslíkova 4, Praha 2, proti zásahu Městského soudu v Praze, spočívajícího v závadném výroku trestního rozsudku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádějí, že dne 19. 8. 2014 pod sp. zn. 10 T 11/2012 Městský soud v Praze vydal rozsudek, kterým uznal obžalovaného L. K. vinným ze spáchání trestného činu podvodu (dále jen "rozsudek"). Rozsudek týž den nabyl právní moci a neobsahuje odůvodnění, neboť si žádná ze stran nepodala odvolání. Ve výrokové části Rozsudku popisující příslušný skutek je mimo jiné uvedeno následující: "... protože za období let 1997 až 2002, z rozhodnutí Ing. Milana Vomely, předsedy představenstva, za spol. Bena, a.s., a JUDr. Martina Pechana, jednatele a ovládající osoby, za spol. Tukový průmysl, spol. s r.o., byly tyto pohonné hmoty, bez vědomí celních orgánů svévolně vyskladňovány ze zásob spol. Bena, a.s., uložených ve, skladových objektech - produktovodech provozovaných společností Čepro, a.s., a soustavně prodávány a prodány třetím odběratelům, a že tedy uvedené transakce slouží pouze k vytvoření fikce, že společnosti Bena a.s. jakoby zanikla daňová povinnost ve výši nejméně 2,6 miliardy Kč k úhradě zkrácených daní spotřebních a daní z přidané hodnoty ...". Ze shora uvedené citace podle stěžovatelů vyplývá, že Městský soud v Praze ve výrokové části rozsudku v rámci popisu skutku, za jehož spáchání byl obžalovaný L. K. odsouzen, tvrdí, že se stěžovatel č. 1 dopustil trestného činu krácení daně tím, že jako jednatel stěžovatele č. 2 měl rozhodnout o tom, že celnímu dohledu byly odnímány pohonné hmoty, a to v takovém rozsahu, že Česká republika měla být krácena na spotřební dani a DPH ve výši nejméně 2,6 mld. Kč. Uvedené Městský soud v Praze tvrdí přesto, že stěžovatel č. 1 za žádný trestný čin odsouzen nikdy nebyl. Jeho trestní stíhání ve věci údajného odnímání pohonných hmot celnímu dohledu bylo zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky.
2. Stěžovatelé jsou s ohledem na uvedené přesvědčeni, že postup Městského soudu v Praze představuje ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod stěžovatelů garantovaných ústavním pořádkem, a to do práva na presumpci neviny, zakotveného v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé dále poukazují na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že k porušení presumpce neviny dochází mimo jiné ve chvíli, kdy soudní rozhodnutí nebo jiné stanovisko veřejného orgánu vyjadřuje názor, že určitá osoba se dopustila trestného činu, aniž by byla vina této osoby prokázána zákonným způsobem. V takové situaci zpravidla dochází k zásahu i do osobnostních práv dotčené osoby.
3. Stěžovatelé upozorňují, že citovaný rozsudek Městského soudu v Praze je s to stěžovatele poškodit. Sporné vyjádření uvedené v rozsudku je totiž účelově zneužíváno v neprospěch stěžovatelů. Zástupce Generálního ředitelství cel totiž rozsudek založil jako argument v neprospěch stěžovatele č. 2 do spisu Nejvyššího správního soudu vedeného pod sp. zn. 5 Afs 92/2014. V tomto řízení bude Nejvyšší správní soud rozhodovat o kasační stížnosti Generálního ředitelství cel proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2014 sp. zn. 5 Ca 145/2009, kterým bylo vyhověno žalobě stěžovatele č. 2. Pomocí závadného tvrzení v rozsudku se tak Generální ředitelství cel snaží zvrátit rozhodnutí Městského soudu v Praze, který shledal, že celní dluh ve výši 2,6 mld. prekludoval. Z počínání celní správy je zřejmé, že za pomoci závadného výroku bude v řízení poukazovat na ustanovení §52 odst. 2 soudního řádu správního a argumentovat tak, že Městský soud v Praze je vázán rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin.
4. Stěžovatelé ve své stížnosti dále uvádějí, že jsou si vědomi, že český právní řád jim poskytuje možnost ochrany prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti, podle stěžovatelů se ovšem nejedná o ochranu, která by měla předcházet podané stížnosti, protože to není opravný prostředek proti napadenému zásahu a taková žaloba neposkytuje stěžovatelům stejnou míru ochrany ústavou garantovaných práv jako ústavní stížnost. Stěžovatelé se tedy domáhají, aby Ústavní soud konstatoval, že bylo zasaženo do jejich základních práv garantovaných článkem 6 odst. 2 Úmluvy a článkem 40 odst. 2 Listiny a nařídil Městskému soudu v Praze, aby odstranil z předmětného rozsudku závadné tvrzení.
5. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V nyní projednávané věci nebylo možno dospět k jinému závěru, než že ústavní stížnost je předčasná, a proto nepřípustná.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity vyplývající již z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případech, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Uvedená zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
7. Sami stěžovatelé připouštějí, že jimi napadený zásah do jejich osobnostních práv je reparovatelný civilní žalobou a že je poškozuje v probíhajícím soudním řízení před správními soudy, tedy, že se ochrany svých práv mohou domoci nástroji podústavního práva. Ústavní stížnost jim jen v jejich věci připadá jako nástroj jednodušší a poskytující okamžitou a vyšší míru ochrany. Ústavní soud však respektuje své místo v soustavě státních orgánu České republiky. Podle výše citovaného čl. 4 Ústavy i popsané zásady subsidiarity a minimalizace zásahů ze strany Ústavního soudu je ochrana lidských práv svěřena soudům a Ústavní soud "vstupuje do hry" až tehdy, když obecné soudy, ačkoli k tomu měli možnost, tak ochranu právům neposkytly. Jak již bylo řečeno, sami stěžovatelé jsou si vědomi možností, které jim český právní řád k ochraně jejich práv poskytuje, je tedy třeba, aby tyto možnosti vyčerpali a Ústavní soud aktivovali teprve v případě, pokud by u obecných soudů neuspěli. V prvé řadě je totiž na rozhodnutí obecných soudů, zda a jak poskytnou právům stěžovatelů ochranu proti případném zásahu do jejich práv, a to ať už v civilním řízení (pokud bude podána žaloba proti zásahu do osobnostních práv stěžovatelů či žaloba vyplývající z odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup) nebo v soudním řízení správním, které podle tvrzení stěžovatelů nyní ještě probíhá před Nejvyšším správním soudem. Teprve v případě neúspěchu při ochraně základních práv stěžovatelů obecnými soudy je na místě v souladu s výše citovanou doktrínou subsidiarity a minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů obracet se na Ústavní soud v případě definitivního neúspěchu ostatních nástrojů ochrany práv stěžovatelů.
8. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že nynějším odmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost neodepírá stěžovatelům právo chránit svá základní práva a svobody, nýbrž pouze ctí zásadu, dle které Ústavní soud představuje ultima ratio institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních.
9. Soudkyně zpravodajka proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítla jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2015
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka