ECLI:CZ:US:2015:1.US.1892.14.1
sp. zn. I. ÚS 1892/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelek Moniky Novotné a Veroniky Novotné, zastoupených Mgr. Michalem Šimků, advokátem, se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 26. 3. 2014 č. j. 28 EXE 1710/2012-93 a příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha - západ, ze dne 16. 2. 2014 č. j. 156 EX 1062/12-85, za účasti Okresního soudu Praha - východ a soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ a soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, kterými podle nich bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v exekuční věci, v níž stěžovatelky vystupovaly jako povinné. Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určil, že stěžovatelky jsou povinny zaplatit náklady oprávněných ve výši 90.460 Kč a náklady exekuce (odměnu exekutora a náhradu hotových výdajů) ve výši 141.086 Kč. Soudní exekutor přitom mimo jiné zohlednil, že stěžovatelky zaplatily exekuovanou částku (1.400.000 Kč s příslušenstvím) před doručením usnesení o nařízení exekuce a výzvy ke splnění povinnosti, nicméně zároveň uvedl, že stěžovatelky o exekuci věděly již dříve a svou povinnost plnily pod tlakem probíhající exekuce. Výši odměny soudního exekutora proto určil jako v případě, že by došlo k upuštění od exekuce, tj. situaci obdobné té v řešeném případě. Náklady oprávněných, vzniklé ve fázích řízení o nařízení exekuce i o její zastavení, pak soudní exekutor vyčíslil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. K námitkám stěžovatelek následně okresní soud napadeným rozhodnutím potvrdil vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce jako věcně správný. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že v daném případě došlo ke snížení odměny soudního exekutora o 50 % s ohledem na skutečnost, že stěžovatelky vymáhanou povinnost splnily dobrovolně v průběhu exekuce, a že toto snížení lze v daném případě považovat za dostačující. Žádné pochybení pak okresní soud neshledal ani v postupu soudního exekutora při vyčíslení nákladů oprávněných, pro které musela být použita vyhláška č. 177/1996 Sb., nikoli již zrušená vyhláška č. 484/2000 Sb.
3. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti především zdůraznily, že exekuované pohledávky i náklady oprávněných v exekučním uhradily předtím, než jim bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce či jiné listiny týkající se exekučního řízení, a to přímo k rukám oprávněných. Soudní exekutor nemusel provádět složité úkony k vymožení dlužné částky, výše jím požadovaných nákladů exekuce je tedy zcela nepřiměřená a odporuje principu spravedlnosti (stěžovatelky zde poukázaly na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a nález sp. zn. II. ÚS 1540/08). Dále stěžovatelky namítly rozpor s dobrými mravy ve vztahu k nákladům oprávněných v exekučním řízení. Oprávněně totiž poté, co jim byly uhrazeny vymáhané pohledávky, včetně nákladů v exekučním řízení vypočtených dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., šikanózně nesouhlasily se zastavením exekuce, čímž došlo k prodloužení řízení a ke zvýšení jejich nákladů v řízení, které nakonec byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., nikoliv vyhlášky č. 484/2000 Sb.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil soudní exekutor coby účastník řízení. Poukázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí a dále zpochybnil dobrovolnost splnění jejich vymáhané povinnosti, jelikož o úhradu pohledávky se stěžovatelky začaly zajímat až poté, co byl soudním exekutorem postižen jejich majetek. Následný postup stěžovatelek byl podle soudního exekutora motivován snahou vyhnout se povinnosti nést náklady exekuce.
5. Na vyjádření soudního exekutora stěžovatelky reagovaly replikou, v níž poukázaly na spekulativnost tvrzení soudního exekutora o tom, kdy se dozvěděly o exekuci a z jakých důvodů vymáhanou částku uhradily, a znovu zdůraznily, že vymáhanou částku uhradily dříve, než se v souladu s exekučním řádem o nařízení exekuce dozvěděly z odpovídajícího usnesení. Dále stěžovatelky upozornily na judikaturu Ústavního soudu k odměňování exekutorů při dobrovolném splnění vymáhané povinnosti, kterou soudní exekutor ani okresní soud v jejich věci nerespektovali.
6. Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal též spis Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 28 EXE 1710/2012 a spis soudního exekutora sp. zn. 156 EX 1062/12. Z nich mimo jiné zjistil, že usnesením okresního soudu ze dne 11. 9. 2012 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelek k uspokojení pohledávky ve výši 1.400.000 Kč a pro náklady předcházejícího řízení oprávněných, náklady exekuce a náklady oprávněných v exekučním řízení; toto usnesení bylo stěžovatelkám doručeno dne 19., respektive 20. 11. 2012 (dne 7. 11. 2012 byla stěžovatelkám zanechána výzva k vyzvednutí zásilky na poště), ostatním adresátům bylo doručeno dne 17. či 18. 9. 2012. Dne 17. 9., 27. 9., 12. 10. a 3. 11. 2012 byly soudním exekutorem vydány exekuční příkazy k postižení majetku stěžovatelek, jež byly všem adresátům vyjma stěžovatelek doručeny bezprostředně po svém vydání. Dne 16. 11. 2012 stěžovatelky uhradily vymáhanou pohledávku. V průběhu řízení bylo dále opakovaně (například v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014) konstatováno, že stěžovatelky o exekuci věděly dříve, než jim bylo doručeno usnesení o jejím nařízení, tuto skutečnost i samy potvrzovaly.
7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníka řízení i vyžádaných spisů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádné pochybení soudního exekutora ani okresního soudu v tomto smyslu však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že podaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím o nákladech řízení, byť řízení exekučního. Dle své konstantní judikatury Ústavní soud při posuzování takových rozhodnutí postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů (soudních exekutorů v exekučním řízení) a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, typicky v důsledku svévolné interpretace či aplikace příslušných ustanovení podústavních předpisů (srov. příkladmo usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006 či nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013).
11. Žádné takové extrémní vybočení z relevantních podústavních pravidel však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal. Pokud jde o určení nákladů oprávněných v exekučním řízení, soudní exekutor i okresní soud dostatečně objasnily, proč v daném případě bylo použito vyhlášky č. 177/1996 Sb., a nikoliv vyhlášky č. 484/2000 Sb., zrušené nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.), jakož i to, za které náklady řízení oprávněným náhrada náleží (dle úspěchu v jednotlivých částech řízení). Důvodnou tedy nemohla být ani námitka stěžovatelek ohledně rozporu určených nákladů oprávněných s dobrými mravy. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ostatně stejným způsobem jako soudní exekutor v napadeném rozhodnutí vyčíslil hrazené náklady oprávněných i dříve v usnesení ze dne 17. 1. 2014 Krajský soud v Praze (při rozhodování o zastavení exekuce), jež též poukázal, že použití vyhlášky č. 177/1996 Sb., namísto vyhlášky č. 484/2000 Sb. je pro stěžovatelky dokonce výhodnější.
12. Extrémní pochybení nebylo shledáno ani při rozhodování soudního exekutora a okresního soudu o nákladech exekuce (odměně exekutora a náhradě hotových výdajů). Projednávaný případ je odlišný od případů, na něž stěžovatelky odkazují a v nichž Ústavní soud zdůrazňuje, že při dobrovolném splnění vymáhané povinnosti mimo rámec exekuce (před doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému), kdy tedy soudní exekutor sám nevymůže nic, je základem pro určení jeho odměny částka nulová a neuplatní se ani paušální náhrada hotových výdajů exekutora [nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175), nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), nález sp. zn. IV. ÚS 1881/11 ze dne 16. 1. 2012 (N 13/64 SbNU 129), nález sp. zn. I. ÚS 2469/12 ze dne 10. 12. 2013 aj.]. V nyní projednávaném případě ovšem nelze mít za to, že by stěžovatelky plnily takto dobrovolně, přestože plnily před formálním doručením usnesení o nařízení exekuce; naopak je zřejmé (viz bod 6 usnesení), že vymáhanou povinnost splnily až pod tlakem exekuce, v době, kdy o ní již věděly. Tuto skutečnost, konstatovanou také opakovaně obecnými soudy v průběhu exekučního řízení, ostatně ani samy stěžovatelky nerozporují. Soudní exekutor i okresní soud nadto srozumitelně a dostatečně osvětlily, proč s ohledem na okolnosti daného případu byly náklady exekuce vyčísleny, tak jak byly. Lze proto uzavřít, že rozhodování o nákladech exekučního řízení v posuzované věci nebylo mechanické, ale zohledňovalo okolnosti případu, tak jak vyžaduje ustálená judikatura Ústavního soudu (srov. i usnesení sp. zn. I. ÚS 1701/13 ze dne 30. 5. 2014).
13. Ústavní soud tudíž uzavírá, že napadená rozhodnutí soudního exekutora a okresního soudu o nákladech exekučního řízení žádným extrémním způsobem nevykročila ze zákonných procesních pravidel a nedošlo jimi k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelek.
14. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu