ECLI:CZ:US:2015:1.US.1896.15.1
sp. zn. I. ÚS 1896/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Čejkové, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 47, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2015 č. j. 7 As 27/2015-38 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2015 č. j. 45 A 17/2013-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka - pro tvrzený zásah mj. do ústavně garantovaného práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2015 č. j. 7 As 27/2015-38 zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2015 č. j. 45 A 17/2013-34, kterým byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze ze dne 28. 11. 2012 č. j. ZKI-O-154/1510/2012/Nov. Odvolací správní orgán nevyhověl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Benešov ze dne 9. 8. 2012 č. j. OR-290/2012-201-49 o zamítnutí námitek proti geometrickému a polohovému určení společné hranice pozemků parc. č. X1, parc. č. X2 a parc. č. X3 v obnoveném katastrálním operátu pro kat. úz. Kobylí a proti výměře pozemkové parcely č. X1 a pozemků ve zjednodušené evidenci s původem pozemkový katastr č. Y1 a č. Y2 v obnoveném katastrálním operátu pro kat. úz. Kobylí.
3. Krajský soud v Praze odmítl žalobu stěžovatelky proti správnímu rozhodnutí s odůvodněním, že byla podána opožděně, tj. po uplynutí dvouměsíční lhůty podle §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "s. ř. s."). Vyšel z toho, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo stěžovatelce doručeno nejpozději dne 3. 12. 2012, a proto bylo posledním dnem lhůty datum 4. 2. 2013. Žaloba však byla u správního soudu podána až dne 5. 2. 2013.
4. Nejvyšší správní soud se s právním závěrem krajského soudu o opožděnosti správní žaloby ztotožnil. Konstatoval, že je nutno vycházet z doručení správního rozhodnutí ke dni 3. 12. 2012, což je datum, které bylo označeno na otisku razítka České pošty, s. p., a nikoli z data 2. 12. 2012, které bylo uvedeno s podpisem stěžovatelky v kolonce o prohlášení příjemce o převzetí zásilky. Nejvyšší správní soud se v rozsudku o zamítnutí kasační stížnosti vypořádal i s argumentem stěžovatelky o uplatnění principů in dubio mitius a in dubio pro libertate, který nepokládal za důvodný, neboť zmeškání lhůty pro podání správní žaloby nelze podle §72 odst. 4 s. ř. s. prominout. Aprobování názoru stěžovatelky o doručení správního rozhodnutí ke dni 5. 12. 2012, které nijak neprokázala, by vedlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení i principu předvídatelnosti soudního rozhodování.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávností právního závěru správních soudů o opožděnosti správní žaloby. Stěžovatelka podala žalobu proti správnímu rozhodnutí dne 5. 2. 2013, neboť jí bylo doručeno dne 5. 12. 2012. Tvrzení stěžovatelky má stejnou právní účinnost jako otisk razítka České pošty, s. p., pokud podle data u převzetí bylo správní rozhodnutí doručeno dne 2. 12. 2012 (v neděli) a podle otisku razítka dne 3. 12. 2012. V souzeném případě bylo nutno správními soudy uplatnit pravidlo in dubio mitius či in dubio pro libertate, tedy "v pochybnostech ve prospěch jednotlivce".
6. Stěžovatelka vyslovila názor, že dvouměsíční lhůta, ve které je možno napadat odvolací správní rozhodnutí, je krátká a bylo by vhodné ji zákonem prodloužit pro zachování práva na spravedlivý soudní proces. Správní orgány v předmětné věci porušily zákon, pokud byl utvořen nový katastrální operát a stanoveny chybné výměry pozemků, což bylo dopadem do majetkových práv stěžovatelky.
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
9. Napadená rozhodnutí obecných (správních) soudů jsou ústavně konformní.
10. V rámci posuzování podmínek pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí vychází správní soudy ze soudního řádu správního, který je procesním předpisem pro správní soudnictví. Správní žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy bylo správní rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou (§72 odst. 1 s. ř. s.). Zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.). Správní soudy usuzovaly ve věci na opožděnost žaloby pro vyznačení data doručení správního rozhodnutí na otisku razítka České pošty, s. p. (3. 12. 2012), od kterého dvouměsíční lhůta pro podání správní žaloby uplynula ke dni 4. 2. 2013. Protože stěžovatelka podala žalobu dne 5. 2. 2013, bylo ji nutno posuzovat jako opožděnou. Řečený právní závěr není vybočením z kautel ústavnosti. Rozhodnutí obecných soudů nevykazují protiústavnost.
11. Ústavní soud je mimoto nucen podotknout, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení před Nejvyšším správním soudem a s nimiž se kasační soud ústavně konformním způsobem vypořádal, neboť v pečlivém odůvodnění zamítavého rozsudku posoudil řádně každou námitku. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, kdy nesouhlasí s právním závěrem o opožděnosti správní žaloby. V ústavní stížnosti ovšem nejsou uvedeny námitky, kterými by stěžovatelka mohla účinně zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných rozhodnutí správních soudů.
12. Lze konstatovat, že obecné (správní) soudy postupovaly v řešené věci ústavně souladně a rozhodly předvídatelným způsobem. Nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením opožděnosti správní žaloby nezaložil opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Ústavní soud dodává, že vzhledem k odůvodnění soudních rozhodnutí obecně nedošlo k porušení principů spravedlivého procesu.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu