ECLI:CZ:US:2015:1.US.1918.14.1
sp. zn. I. ÚS 1918/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Brunera, zastoupeného Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013 č. j. 31 A 22/2013-50 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014 č. j. 5 Aps 11/2013-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů, které se vůbec nezabývaly žalobou podanou podle §82 s. ř. s. - krajský soud žalobu odmítl jako nepřípustnou -, bylo porušeno jeho základní právo garantované Listinou. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí, jehož prohlášení nicotnosti se v řízení před soudy domáhal, je nicotné a je třeba jej považovat za paakt. Tento názor byl podle něj podpořen též rozhodnutími Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 31/99, Pl. ÚS 8/98, IV. ÚS 624/02). Obecné soudy nesprávnou interpretací §85 s. ř. s. znemožnily stěžovateli využít ustanovení §105 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele, kterou se domáhal ochrany před nezákonným zásahem Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "žalovaný") podle §82 s. ř. s. spočívajícím v nezákonném odložení podnětu na prohlášení nicotnosti dodatečného platebního výměru č. j. 7064/916/95 vydaného Finančním úřadem v Plzni dne 3. 11. 1995.
3. Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele odmítl. Konstatoval, že podle §85 s. ř. s. je žaloba na ochranu před nezákonným zásahem nepřípustná, pokud se lze ochrany domáhat jinými prostředky, a to konkrétně podle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 1996. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel se již v roce 1995 mohl domáhat poskytnutí ochrany proti případně nezákonnému rozhodnutí správce daně ze stejných důvodů, ze kterých se domáhá určení nicotnosti téhož platebního výměru nyní (absence uvedení hmotněprávního předpisu v textu platebního výměru). Tyto skutečnosti mohl namítat jak v odvolacím, tak i soudním řízení.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. Konstatoval, že přijetí výkladu, podle něhož by v situacích, jako je nyní přezkoumávána, měl být připuštěn soudní přezkum zákonnosti odložení podnětu, by mimoto nepochybně znamenalo, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat na ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny ke změně nebo zrušení rozhodnutí o daňové povinnosti (odvolání, správní žaloba), resp. možnost formou zcela specifického institutu obejít veškeré zákonné lhůty a v případě neúspěchu teprve poté nastoupit cestu ke správnímu soudu. Smyslem právní úpravy zakotvené v §82 s. ř. s. však není obnovit na základě žádosti o osvědčení neplatnosti rozhodnutí již skončené řízení, v němž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech daňového subjektu. Soud rovněž v závěru komplexního odůvodnění rozhodnutí striktně odmítl tvrzení stěžovatele, že předmětný platební výměr je paktem, a proto ho nebylo možné napadnout opravnými prostředky, když se vůbec nejedná o rozhodnutí. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 8/98, resp. argumentace stěžovatele tímto nálezem je účelová a dezinterpretuje závěry Ústavního soudu vyplývající z rozhodnutí. Stejně tak Nejvyšší správní soud nesouhlasil s názorem, že by relevantní předpisy v rozhodné době neupravovaly institut, jímž by bylo možné domáhat se osvědčení nicotnosti rozhodnutí o vyměření daně. Tomuto účelu sloužilo jednak odvolání a jednak podnět k osvědčení nicotnosti rozhodnutí o vyměření daně, přičemž i podle závěrů Ústavního soudu mohou být tyto prostředky uplatněny pouze ve stanovených lhůtách, resp. rozhodnutí vydáno v rámci zákonem stanovených lhůt. Stěžovatel tedy již před 19 lety měl k dispozici zákonné prostředky k nápravě jím tvrzené nezákonnosti dodatečného platebního výměru, z nichž některé rovněž využil.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
6. Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti vede pokračující polemiku s rozhodnutími obecných soudů, resp. též správních orgánů rozhodujících ve věci stěžovatele. Nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů však sám o sobě není schopen založit důvodnost tvrzení o porušení práv chráněných na ústavní úrovni.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Z pohledu Ústavního soudu nelze v nyní posuzované věci závěrům obsaženým v rozhodnutí jak krajského soudu, tak i Nejvyššího správního soudu z hlediska ústavnosti nic vytknout. Zejména Nejvyšší správní soud podrobně popsal důvody, které ho vedly k zamítnutí kasační stížnosti stěžovatele, přičemž se vypořádal i s argumentací stěžovatele stran podle něj relevantních nálezů Ústavního soudu, resp. jejich vybraných pasáží. Ústavní soud rovněž neshledal, že by namítaná rozhodnutí (judikatura Ústavního soudu) byla způsobilá vyvolat jiné rozhodnutí, a to dílem s ohledem na odlišný skutkový stav a dílem vzhledem k závěrům v nich obsažených.
8. Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo nic jiného, než ústavní stížnost stěžovatele označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu