ECLI:CZ:US:2015:1.US.1922.15.1
sp. zn. I. ÚS 1922/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem Vsetín, Na Příkopě 814, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 č. j. 5 Tdo 305/2015-27, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 7. 2014 č. j. 55 To 171/2014-409 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 5. 2014 č. j. 3 T 114/2013-382, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor se základním právem na spravedlivý proces, garantovaným ustanoveními čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 5. 2014 č. j. 3 T 114/2013-382 byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále i jen "tr. zák."), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu dvou a půl roku. Byla mu současně uložena povinnost nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Stěžovatel byl naopak soudem zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zák.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 7. 2014 č. j. 55 To 171/2014-409 bylo odvolání stěžovatele proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto pro nedůvodnost. Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 18. 3. 2015 č. j. 5 Tdo 305/2015-27 odmítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to pro zjevnou neopodstatněnost.
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že obecné soudy vydaly nebo potvrdily odsuzující trestní rozhodnutí v přímém rozporu s důkazy, které jsou obsahem spisu, a neprovedly důkazy, které stěžovatel navrhoval k prokázání neviny. Stěžovatel namítal, že v případě hodnocení všech dostupných důkazů ve vzájemných souvislostech by bylo nutno soudem učinit právní závěr o nevině, a nikoli vydat odsuzující rozsudek pro trestný čin podvodu. Stěžovatelem byla v ústavní stížnosti i v řízení před obecnými soudy zpochybněna věrohodnost (úplnost, pravdivost i správnost) výpovědi svědka F., kterou soudy považovaly za zásadní důkaz k prokázání viny stěžovatele. Obecné soudy neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy k prokázání nevěrohodnosti výpovědi tohoto svědka, a to bez řádného odůvodnění zamítnutí návrhů na dokazování, což je i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel zároveň podotkl, že soudy přistoupily k extenzivnímu výkladu skutkové podstaty trestného činu podvodu, pod kterou zahrnuly i stav, kdy zaměstnanec započte svou pohledávku z pracovněprávního vztahu proti zaměstnavateli.
III.
Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
6. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
7. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
8. Napadená rozhodnutí obecných soudů neodporují principům ústavnosti.
9. Trestní zákoník v ustanovení §209 odst. 1 kriminalizuje úmyslné jednání pachatele spočívající v tom, že uvedl jinou osobu v omyl, využil omylu jiné osoby nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku nikoli nepatrnou škodu, čímž sebe nebo jiného obohatil. Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy (v napadených rozhodnutích) dospěly k závěru, že základní skutková podstata trestného činu podvodu byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna (a to uvedením jiné osoby v omyl, vyvoláním škody a obohacením stěžovatele). V řízení bylo prokázáno i zavinění stěžovatele ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. ke způsobení větší škody podle §209 odst. 3 tr. zák. Ústavní soud nemá za to, že by v trestním řízení byly porušeny principy spravedlivého procesu. Jak se podává z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci a vyhodnotily je. Popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Skutkový stav lze označit za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu. V tomto směru tedy prostor pro zásah Ústavního soudu není. Rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným a přijatelným způsobem, nevybočujícím z ústavních kautel.
10. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v předmětné věci ústavně konformně a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu a s hodnocením důkazů nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o zásahu do základních práv a svobod. Protože Ústavní soud nedovodil porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu