ECLI:CZ:US:2015:1.US.1929.15.1
sp. zn. I. ÚS 1929/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Nováka, zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 9 C 61/2014 ze dne 25. 11. 2014 a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 15 Co 80/2015 ze dne 26. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 26. 6. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že obecné soudy napadenými rozhodnutími vyhověly žalobě České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group (dále jen "vedlejší účastník"), jíž se domáhala po stěžovateli zaplacení částky 45.839 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, spočívajícího v tom, že stěžovatel přijal pojistné plnění bez právního důvodu. Pojistné plnění bylo původně vyplaceno jako náhrada škody způsobené dopravní nehodou zaviněnou paní Janou Staňkovou. Poté, co vedlejší účastník následně provedl šetření pojistné události, dospěl k závěru, že k dopravní nehodě nedošlo a plnění bylo vyplaceno neoprávněně. Svoje tvrzení vedlejší účastník opíral o závěry svého smluvního partnera, společnosti Global Expert, s.r.o., která pro vedlejšího účastníka vyhotovila listinu pod názvem Zpráva o provedeném šetření, a podle které je odpovědnost paní Jany Staňkové za dopravní nehodu vyloučena.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudy se ohledně určení a posouzení nehodového děje spokojily se zprávou vypracovanou smluvním partnerem vedlejšího účastníka a svědectvím jeho zaměstnance, přestože se jednalo o odbornou otázku, a proto měly k posouzení sporné otázky ustanovit znalce. Stěžovatel dále zpochybňuje aktivní legitimaci vedlejšího účastníka s tím, že se měl pojistitel domáhat plnění po vlastníku jím pojištěného vozidla, a ten poté po stěžovateli. Bez ohledu na platnou právní úpravu a právní názory a výklady zúčastněných soudů a právních zástupců účastníků, faktem zůstává, že z pohledu stěžovatele byl skutkový stav na samém počátku naprosto jednoznačný. Jeho vozidlo zaparkované před domem nabourala a poškodila osoba, která tuto skutečnost odsouhlasila jednak svým podpisem na záznamu o dopravní nehodě a dále tím, že souhlasila s vyřízením přestupku v blokovém řízení. Za dané situace stěžovatel řádně nahlásil škodu vedlejšímu účastníku, aby tento mohl provést odpovídající šetření pojistné události. Následně byl stěžovatel vedlejším účastníkem informován o tom, že vzniklá škoda bude likvidována z tzv. povinného ručení a tomuto byl dokonce vedlejším účastníkem doporučen jeho smluvní servis k opravě vozidla. Stěžovatel tedy v souladu s pokyny zadal opravu a zmocnil opravce k inkasu pojistného plnění. Opravci byla uvedená částka následně vyplacena. Podle stěžovatele se jedná o modelový případ, kdy proti sobě stojí na jedné straně řadový občan a na straně druhé silná finanční instituce, která evidentně zneužívá svého postavení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu