ECLI:CZ:US:2015:1.US.1951.13.1
sp. zn. I. ÚS 1951/13
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Štěříka, zastoupeného JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem se sídlem Kouřim, Mírové náměstí 119, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, č. j. 58 Co 112/2013-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 3, čl. 95 odst. 1, 2 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11, čl. 23, čl. 36 a čl. 47 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 14 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, č. j. 58 Co 112/2013-23, bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 10. 2012, č. j. 73 EXE 5264/2012-7, kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele, a to na základě vykonatelného výkazu nedoplatků vydaného Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky ve výši 28 080,- Kč a penále z prodlení plateb pojistného ve výši 49 482,- Kč. Protože stěžovatel v odvolání nenamítal žádnou relevantní skutečnost ve smyslu §44 odst. 7 exekučního řádu, bylo jeho odvolání odmítnuto.
Proti shora uvedenému usnesení podává stěžovatel ústavní stížnost.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje zejména důvody vyhlášení občanské neposlušnosti, spočívající v tom, že odmítá odvádět státu jakékoli povinné či jiné dávky, platby, odvody nebo daně. Samotné důvody, proč tak učinil, spatřuje v nezákonném postupu orgánů veřejné správy v souvislosti s privatizací majetku, jehož spoluvlastníkem byl právní předchůdce stěžovatele. Podle stěžovatele odvolací soud v napadeném usnesení zcela pominul příčinnou souvislost jím vyhlášené občanské neposlušnosti jako ústavního nástroje odporu občana vůči dlouhodobé zvůli státu. Stěžovatel má za to, že se napadené usnesení se vznesenými námitkami vůbec nevypořádalo, přestože jsou pro posouzení dané věci stěžejním důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.
III.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí a argumentace stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu žádné porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 73 EXE 5264/2012, který si za účelem přezkumu ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že v odvolání stěžovatel skutečně neuplatňuje žádné relevantní skutečnosti. Stěžovatel celý text odvolání zaměřil na důvody vyhlášení tzv. občanské neposlušnosti, což však nemůže být z pohledu exekučního řízení relevantní skutečností.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že od 1. 1. 1997 není pojištěncem Všeobecné zdravotní pojišťovny, neboť mu vypršela platnost průkazu pojištěnce VZP dne 31. 12. 1996, když nový průkaz neobdržel, a proto není povinným vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně, Ústavní soud se s jeho námitkou neztotožnil. Povinnost platit pojistné vzniká pro osoby s trvalým pobytem na území České republiky narozením [§3 odst. 1 písm. a) zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění] a zaniká: a) smrtí pojištěnce nebo jeho prohlášením za mrtvého, b) v okamžiku, kdy osoba bez trvalého pobytu na území České republiky přestala být zaměstnancem [§5 písm. a)], c) ukončením trvalého pobytu na území České republiky [§3 odst. 2 zák. č. 48/1997 Sb.]. Držení průkazu pojištěnce proto nemá žádný vliv na povinnost platit pojistné, jak se stěžovatel mylně domnívá.
Ačkoli je Ústavní soud toho názoru, že z pohledu ústavní stížností napadeného rozhodnutí nemá stěžovatelovo vyhlášení občanské neposlušnosti potřebnou ústavněprávní relevanci, vznáší pochybnosti i o její samotné legitimitě.
Ústavně zaručené právo na odpor je zakotveno v čl. 23 Listiny základních práv a svobod. Jde o formu nezákonného jednání, které získává svoji legitimitu v okamžiku, kdy dojde k narušení demokratických základů, při kumulativním splnění dvou podmínek, kterými jsou faktická paralýza soudů a současně nemožnost použití všech zákonných prostředků k ochraně svých práv. S ústavním právem na odpor je za určitých okolností spojen tzv. exkulpační účinek. Článek 23 Listiny na jednání stěžovatele nedopadá.
Definovat pojem občanské neposlušnosti je s ohledem na její přesah do odvětví filosofie a politologie obtížné. Tzv. občanská neposlušnost jako určitá forma odporu předpokládá úmyslné neuposlechnutí z důvodů náboženských, morálních či politických zásad. V důsledku toho dochází k porušení zákona, který je sám o sobě nespravedlivý. Podstatou občanské neposlušnosti je vědomé porušování zákonů kvůli jejich tvrzené nespravedlnosti.
Co však Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, je, že občanská neposlušnost se neorientuje na porušení čistě individuálních zájmů, ale spíše na obecný zájem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak směšuje oba pojmy, tedy tzv. občanskou neposlušnost a právo na odpor. Dále za užití prostředků jím deklarované občanské neposlušnosti (neplacení pojistného na zdravotní pojištění) brojí proti postupu soudů v souvislosti s rozhodováním o jeho restitučním nároku, týkajícím se nemovitostí, náležejících dříve společnosti Jakl a Štěřík, a. s., která byla dle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."), znárodněna zestátněním a za něž stěžovateli nebyla vyplacena náhrada, jakož i proti postupu státu při následné privatizaci. Tím však nezpochybňuje legitimitu zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, resp. předchozího zákona č. 48/1997 Sb., a tedy povinnost platit pojistné na zdravotní pojištění. Jeho nerespektování však vnímá jako nástroj nátlaku v jiné právní věci podle jiné právní úpravy, což je však z pohledu nyní posuzované věci bezvýznamné.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu