ECLI:CZ:US:2015:1.US.1970.15.1
sp. zn. I. ÚS 1970/15
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nezl. Simony Bínové, 2) nezl. Martina Bíny a 3) Marie Bínové, společně zastoupených Mgr. Martinem Blohoněm, advokátem se sídlem Ústí nad Orlicí, Komenského 160, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 Cdo 4696/2014-50, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2014, č. j. 11 Co 22/2014-17, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 11. 2013, č. j. 10 C 162/2013-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 2. 7. 2015 návrh stěžovatelů na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2015, kterými se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že se jimi cítí být dotčeni na svých ústavně zaručených právech. Namítají porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelů 1) až 3) proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o uložení povinnosti zaplatit stěžovatelům částku 64 750,- Kč, jež představuje škodu, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudů v řízení vedeném před Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 21/2010, jakož i v odvolacím řízení před Krajským soudem v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 22 Co 289/2010. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011, zrušil tato rozhodnutí, neboť tato spočívala na nesprávném právním posouzení věci, jakož byla i postižena zmatečností (absence opatrovnického soudu s podáním odpůrčí žaloby za nezletilé děti jejich matkou, neustanovení kolizního opatrovníka nezletilým dětem).
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 11. 2013, č. j. 10 C 162/2013-11, jež bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2014, č. j. 11 Co 22/2014-17, bylo rozhodnuto, že se řízení o zaplacení částky 64 570,- Kč mezi stěžovateli 1) a 2), jakožto žalobci, a žalovanou zastavuje. Obecné soudy dospěly k závěru, že k platnosti právního úkonu, tedy k podání žaloby za nezletilé, je třeba schválení soudu ve smyslu §179 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Ze žaloby se nepodávalo, zda v případě nezletilých došlo ke schválení podané žaloby soudem, proto byli žalobci vyzváni, aby odstranili vady žaloby spočívající v nedostatku podmínky řízení. Protože se nedostatek podmínky řízení nepodařilo odstranit, neboť zákonný zástupce žalobců byl toho názoru, že schválení daného úkonu není nutné, byla žaloba mezi stěžovateli 1) a 2) a žalovanou dle §104 odst. 2 občanského soudního řádu zastavena.
4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 Cdo 4696/2014-50, zamítl. Dovolání bylo shledáno přípustným, neboť otázka, zda je nutné schválení opatrovnického soudu k podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., dosud nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu v úplnosti vyřešena. Dovolací soud dospěl ve své judikatuře k závěru, že běžné a neběžné majetkové záležitosti je třeba posoudit vždy na základě jednotlivých okolností a celkové povahy každého konkrétního případu. Zásadní okolností pro rozhodnutí, zda se vyžaduje schválení opatrovnickým soudem, je mj. skutečnost, zda se právní úkon projeví negativně v majetkové sféře nezletilého. Podání jakékoli žaloby nepovažuje za běžnou záležitost, neboť tato může mít daleké dosahy do sféry nezletilého. Důležitým hlediskem je i skutečnost, zda zákonní zástupci svévolně nebo zřejmě bezúspěšně neuplatňují práva či práva zneužívají.
5. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 Cdo 4696/2014-50, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2014, č. j. 11 Co 22/2014-17, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 11. 2013, č. j. 10 C 162/2013-11, podávají stěžovatelé ústavní stížnost.
II.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí zejména proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 Cdo 4696/2014-50, s nímž v dalším textu rozsáhle polemizují. Poukazují na to, že vedlejší účastník (žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) podmiňuje právo podat žalobu proti sobě rozhodnutím opatrovnického soudu, který koná rovněž jménem České republiky. Stát tak má možnost zvítězit pouhým nesouhlasem s podáním žaloby. Udělení souhlasu k podání žaloby tak závisí na libovůli soudu.
7. Stěžovatelé poukazovali na odlišnou judikaturu Nejvyššího soudu, která se zakládá na opačném přístupu. Týká se to zejména 1. řízení o výkon rozhodnutí ohledně výživného pro nezletilé, což se považuje za neběžný právní úkon, 2. stanovení výživného z "potenciálních příjmů", 3. přijímání větších movitých darů, souhlas k výdělečným aktivitám nezletilých ve filmu, atd., právní úkony spojené se zdravím, 4. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011, podle kterého nedostatek souhlasu je odstranitelným nedostatkem podmínky řízení, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1433/2011, podle kterého ke schválení právního úkonu může dojít jak předem, tak i následně.
8. Stěžovatelé se domnívají, že v projednávané věci jde o libovůli obecných soudů, postrádají vysvětlení, proč v daném případě je souhlas opatrovnického soudu nutný, zatímco v jiných obdobných řízeních požadován není.
III.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu.
10. V případě stěžovatelky 3) dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, a proto ve vztahu ke stěžovatelce byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl z toho důvodu, že předmětem ústavní stížností napadených rozhodnutí bylo rozhodnutí o zastavení řízení ve vztahu ke stěžovatelům 1) a 2) [nikoli ke stěžovatelce 3), vůči níž řízení pokračuje] pro absenci souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby. Jinými slovy, řízení zahájené podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), bylo zastaveno jen ve vztahu k nezletilým stěžovatelům 1) a 2), neboť k podání žaloby bylo nutno souhlasu opatrovnického soudu. Proto ani napadenými rozhodnutími nemohlo být zasaženo do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky 3), což je ovšem základní předpoklad k podání ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka 3) tak nedisponuje aktivní věcnou legitimací k podání ústavní stížnosti, což ostatně v textu ústavní stížnosti ani netvrdí (s výjimkou samotného označení stěžovatelů).
11. Ve vztahu ke stěžovatelům 1) a 2) shledal Ústavní soud návrh přípustným.
12. Ústavní soud, jak již mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
13. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
14. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
15. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti. Po přezkoumání ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí a dovolání stěžovatelky, Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti jejího návrhu.
16. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů 1) a 2) s procesním postupem obecných soudů, které pro podání žaloby z důvodu nesprávného úředního postupu za nezletilé stěžovatele požadovaly souhlas opatrovnického soudu. Stěžovatelé se naopak domnívali, že souhlasu není třeba, neboť jde o běžnou záležitost správy majetku nezletilých.
17. Ústavní soud se s názory stěžovatelů neztotožnil a v postupu obecných soudů neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Postup obecných soudů představoval důslednou aplikaci §28 občanského zákoníku, podle kterého jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.
18. Především Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyložil hlediska, která je třeba vzít v úvahu při posouzení, zda je pro podání žaloby nezletilým proti státu z důvodu tvrzené újmy způsobené nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. nutný souhlas opatrovnického soudu. Ústavní soud považuje argumenty v ústavní stížnosti za pokračující polemiku s právním názorem obecných soudů. Právní názory obecných soudů však představují aplikaci běžného práva, jehož výklad je proveden ústavně konformním způsobem. Rozhodnutí obecných soudů jsou rovněž řádně odůvodněna.
19. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelů, že udělení souhlasu závisí na libovůli soudu a že v případě žalob podle zákona č. 82/1998 Sb. má stát možnost zvítězit pouhým nesouhlasem s podáním žaloby. Soud při rozhodování, zda schválí právní úkon za nezletilé je veden nejlepším zájmem nezletilých a lze si stěží představit, že bude veden snahou zmařit řízení o žalobě proti státu z důvodu nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Takový názor je pouhým nepodloženým tvrzením stěžovatelů. Navíc právní řád umožňuje účastníkům řízení proti rozhodnutí, kterým soud neudělil souhlas s právním úkonem za nezletilého, podat opravný prostředek.
20. K odkazu stěžovatelů na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011 Ústavní soud uvádí, že tato není nikterak v rozporu s ústavní stížností napadenými rozhodnutími. I v nyní posuzované věci považovaly obecné soudy nedostatek souhlasu opatrovnického soudu za odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 občanského soudního řádu. Ostatně, stěžovatelé byli usnesením ze dne 5. 8. 2013, č. j. 10 C 162/2013-8, vyzváni k odstranění tohoto nedostatku. Jestliže tak stěžovatelé neučinili, museli nést právní následky svého jednání spočívající v zastavení řízení. Naopak rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1433/2011, na nějž stěžovatelé také odkazují, není pro nyní posuzovaný případ relevantní, neboť je založen na zcela odlišném skutkovém základu.
21. Námitce stěžovatelů ohledně neexistence jednotné soudní praxe Ústavní soud nemohl rovněž přisvědčit. K výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů je ze zákona povolán Nejvyšší soud (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), který ostatně v napadeném usnesení konstatoval, že otázka nutnosti schválení opatrovnickým soudem podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., dosud nebyla v úplnosti v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena, a proto shledal dovolání přípustným. Ústavní soud zaujímá postavení mimo rámec soustavy obecných soudů a náleží mu rozhodovat toliko o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, což v nyní posuzovaném případě neshledal.
22. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl a dílem dle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
David Uhlíř v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu