ECLI:CZ:US:2015:1.US.2000.14.1
sp. zn. I. ÚS 2000/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky PLAY & WIN R. D., a. s., se sídlem České Budějovice, Vrbenská 511/25a, zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Český Krumlov, Za Tiskárnou 327, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 1 Afs 98/2013-41 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2013 č. j. 10 Af 616/2012-43, a o návrhu na zrušení čl. LXXVIII odst. 1 zákona č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva podnikat garantovaného čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny - domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 1 Afs 98/2013-41 byla zamítnuta kasační stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2013 č. j. 10 Af 616/2012-43, kterým došlo k zamítnutí žaloby stěžovatelky napadající rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 14. 11. 2012 č. j. KUJCK 26769/2012/OHMS. Odvolací správní orgán zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Městského úřadu v Prachaticích, jímž nebylo vyhověno žádosti o vrácení přeplatku na správním poplatku za provozování výherních hracích přístrojů ve výši 44 000 Kč.
3. Pro řízení bylo významné přechodné ustanovení čl. LXXVIII odst. 1 zákona č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 458/2011 Sb."). Podle dotčené intertemporální normy byl správní poplatek za provoz výherních hracích přístrojů na období roku 2012 vyšší u osob, které podaly žádost o povolení provozu ještě v roce 2011, než u subjektů žádajících o povolení v roce 2012. Nejvyšší správní soud však neshledal rozpor přechodného ustanovení s ústavním pořádkem. Vyložil, že koncepce posuzované intertemporální normy, podle níž se starý právní režim plně uplatní na žádosti o povolení podané přede dnem účinnosti nového zákona, je pravidelnou součástí procesních i hmotněprávních předpisů. Princip vyjádřený v napadeném čl. LXXVIII je ostatně zákonu č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vlastní již od jeho schválení v roce 2004. Rovnost občanů nelze chápat jako kategorii absolutní, nýbrž relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy. Zákonná úprava, jež zvýhodňuje určitou skupinu či kategorii subjektů oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Nejvyšší správní soud konstatoval, že zákonodárce stanovil pro výpočet správního poplatku legitimní rozlišovací kritérium, tj. moment zahájení řízení o povolení provozování výherních hracích přístrojů. Určené hledisko je neutrální povahy a zjevně nediskriminuje ve vztahu ke konkrétním osobám.
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že v důsledku aplikace předmětné intertemporální normy byla stěžovatelka znevýhodněna v právních vztazích a bylo zasaženo do jejích základních práv na podnikání a ochranu vlastnictví, neboť byla nucena zaplatit za období roku 2012 výrazně vyšší správní poplatek než jiní provozovatelé výherních hracích přístrojů za totožné období. Stěžovatelka namítala, že přechodné ustanovení čl. LXXVIII zákona č. 458/2011 Sb. je v rozporu s požadavkem právní jistoty a principem rovnosti. Podle řečené právní normy se subjekty žádající o vydání povolení k provozu výherních hracích přístrojů na shodnou dobu, tj. na období roku 2012, mohly ocitnout ve zcela rozdílném postavení a za povolení provozování výherních hracích přístrojů platit diametrálně odlišný správní poplatek (přestože jejich žádost, s níž bylo spojeno zahájení řízení, mohlo časově fakticky dělit pouze několik hodin nebo minut). Nerozlišoval se ani hmotněprávní a procesní dopad stanoveného pravidla o časové působnosti nové zákonné úpravy. Nebylo rovněž rozhodné, kdy bylo vydáno povolení k provozování výherních hracích přístrojů. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení o protiústavním charakteru intertemporální normy čl. LXXVIII odst. 1 zákona č. 458/2011 Sb. a navrhla její zrušení. Aplikace dotčeného ustanovení vedla podle názoru stěžovatelky k ústavně nesouladným rozhodnutím správních orgánů a obecných soudů.
III.
Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
6. Napadená rozhodnutí obecných soudů lze považovat za ústavně konformní výsledek soudního řízení správního. Závěry o výpočtu správního poplatku za provozování výherních hracích přístrojů nevybočují z mezí zákona, ani z kautel ústavnosti. Soudy se důkladně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky směřujícími k vyměření poplatku za provozování výherních hracích přístrojů, a to i s ohledem na legislativní změny přijaté s účinností od 1. 1. 2012. Řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, proč neshledaly rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku na správním poplatku nezákonným a protiústavním. Nejvyšší správní soud dostatečně vyložil soulad intertemporálního ustanovení čl. LXXVIII odst. 1 zákona č. 458/2011 Sb. s ústavním pořádkem (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2040/14). Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky proto Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
7. Z výše řečených důvodů Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Se zřetelem ke skutečnosti, že návrh na zrušení ustanovení zákonného předpisu bylo možno v případě stěžovatelky podat pouze spolu s ústavní stížností [§64 odst. 1 písm. e) a §74 zákona o Ústavním soudu], má předmětný návrh ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. V kontextu ústavní stížnosti také musí být posuzován a sdílí její osud. Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení čl. LXXVIII odst. 1 zákona č. 458/2011 Sb. v intencích §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu