ECLI:CZ:US:2015:1.US.2000.15.1
sp. zn. I. ÚS 2000/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Vladimírem Bekem, advokátem, se sídlem Svatohavelská 95, Rychnov nad Kněžnou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 43/2015-749 ze dne 2. 4. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou 0 Nc 2600/2014-670 ze dne 17. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedené rozsudky a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a právem rodiče na péči o děti. Přitom poukázal na čl. 32, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že dcera stěžovatele, narozená v roce 2010, se po dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřuje do péče matky. Stěžovateli určil styk s dcerou každý druhý týden od pátku večer do neděle večer a každý druhý týden tři hodiny ve středu odpoledne. Rozhodl také o rozšířenějším styku v období prázdnin.
Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že vztahy mezi rodiči jsou natolik narušené, že vůči sobě podávají trestní oznámení. Trestní oznámení stěžovatele vůči matce dítěte bylo odloženo, avšak trestní oznámení matky vůči stěžovateli je ve fázi podání obžaloby na stěžovatele pro trestný čin týrání osoby (matky) žijící ve společném obydlí. Matka dítěte z důvodu obav před stěžovatelem ještě nedávno pobývala na neznámém místě a stěžovateli byl v rámci trestního řízení uložen zákaz kontaktovat matku dítěte osobně. Z těchto důvodů tedy soud nepovažoval za možné svěřit dítě do střídavé péče rodičů.
Napadeným rozsudkem krajský soud rozhodnutí o svěření dcery do péče matky potvrdil. Styk stěžovatele s dcerou mimo prázdniny omezil pouze na každý druhý víkend s tím, že každou druhou středu má právo se stýkat s dítětem babička - matka stěžovatele, která s ním žije ve stejném domě. Ani krajský soud neshledal, že jsou splněny předpoklady pro svěření dcery do střídavé péče. Doplnil, že v mezidobí byl stěžovatel nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce třiceti měsíců. Byť je třeba hledět na stěžovatele stále jako na nevinného, krajský soud z této situace dovodil, že komunikace mezi rodiči a jejich kooperace na střídavé péči je nemožná.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou dne 5. 3. 2015 shledal stěžovatele vinného tím, že v době od října 2004 do 5. 1. 2014 psychicky a fyzicky napadal svou tehdejší manželku, matku své dcery. Mimo jiné ji hrubě urážel a ponižoval, házel z okna její osobní věci, vykazoval ji z bytu, bil ji otevřenou dlaní do obličeje, pěstí do zad a škrtil ji. Jednou dokonce poškozená utrpěla lehký otřes mozku. Krajský soud v Hradci Králové dne 20. 8. 2015 tento rozsudek ve výroku o vině a trestu potvrdil.
II. Argumentace stran
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zájmy dítěte. Obecné soudy dle stěžovatele nerespektovaly nálezy Ústavního soudu týkající se střídavé péče. Absence komunikace mezi rodiči nesmí být důvodem pro nesvěření dítěte do střídavé péče.
Okresní i krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků.
Matka dítěte jako vedlejší účastnici řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že stěžovatel zcela pomíjí důvody, pro které opustila společnou domácnost a komunikuje s ním výlučně v písemné formě. Stěžovatel ani po proběhlém trestním stíhání nemá ani elementární sebereflexi a vůbec si nehodlá připustit, že ji dlouhodobě týral. Za této situaci nelze od ní očekávat lepší komunikaci se stěžovatelem a otevřenost pro střídavou péči. Vedlejší účastnice nicméně plně dodržuje soudem nařízený styk a dceru stěžovateli k němu vždy předává.
Městský úřad Kostelec nad Orlicí jako opatrovník dítěte v řízení před obecnými soudy navrhl ústavní stížnost odmítnout, mimo jiné proto, že stěžovatel nemůže zajistit řádnou péči o svou dceru, neboť se prokazatelně dopouštěl domácího násilí na matce a střídavá péče by nebyla v nejlepším zájmu dítěte.
Stěžovatel v replice uvedl, že se svým trestním odsouzením se neztotožňuje a připravuje dovolání. Dále opakuje, že větší styk s jeho dcerou je v zájmu dítěte.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud se k otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů ve své nálezové judikatuře již opakovaně vyjádřil. Aplikované principy shrnul například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 následovně. Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Obecné soudy musí u každého z rodičů (resp. jiných rodinných příslušníků a případně i dalších osob, které usilují o svěření dítěte do péče) posoudit přinejmenším čtyři kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. V případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody. Tyto pádné důvody musí sledovat ochranu nejlepšího zájmu dítěte. Jsou jimi například situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž.
V nyní posuzovaném případě je stěžejní kritérium ad (3), tedy schopnost daného rodiče zajistit řádný vývoj dítěte. V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, bod 29, k tomuto kritériu Ústavní soud uvedl, že schopnost daného rodiče zajistit řádný vývoj dítěte není obvykle naplněna stejnou měrou například tehdy, pokud byl jeden z rodičů v blízké minulosti odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, či pokud se jeden z rodičů prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém z rodičů.
V nyní posuzovaném případě byl stěžovatel pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, neboť se dopustil domácího násilí na matce dítěte. Stěžovatel tedy nesplňuje jedno z kritérií pro svěření dítěte do střídavé péče zhruba stejnou měrou jako matka dítěte. Ústavní soud neopomenul argument stěžovatele, že proti svému trestnímu odsouzení brojí mimořádnými opravnými prostředky. To však nic nemění na skutečnosti, že tyto trestní rozsudky jsou v právní moci. Pokud by stěžovatelovo dovolání, či případně jiné opravné prostředky byly úspěšné, naskýtá se poté stěžovateli možnost požádat o změnu rozhodnutí o svěření dítěte do péče podle §909 občanského zákoníku, neboť by došlo k zásadní změně poměrů.
Zásah do práva na rodinný život stěžovatele představovaný napadenými rozsudky je tedy v dané situaci plně odůvodněn legitimním cílem sledování nejlepšího zájmu dítěte. Výchovné prostředí u stěžovatele, který se dopustil násilné trestné činnosti vůči matce dítěte, není srovnatelné s výchovným prostředím u matky dítěte. Přiměřenost zásahu do práva stěžovatele Ústavní soud dovozuje i z toho, že stěžovateli je zachován pravidelný styk s dcerou v rozsahu, jak o tom rozhodly soudy v napadených rozsudcích.
Ústavní soud dodává, že obecné soudy v době jejich rozhodování správně považovaly stěžovatele za nevinného, neboť tehdy ještě rozhodnutí o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin, nebylo v právní moci. Nicméně to neznamená, že trestní stíhání stěžovatele, které bylo v době rozhodování soudu první instance již ve fázi podané obžaloby a stěžovateli bylo i uloženo předběžné opatření zákazu styku s matkou jeho dcery, nemohly vzít soudy vůbec v potaz. Obecné soudy v napadených rozhodnutích toto řízení zohlednily do té míry, že vysvětluje neochotu matky dítěte komunikovat a kooperovat se stěžovatelem na střídavé péči.
Podle judikatury Ústavního soudu nemůže pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita vést k vyloučení střídavé péče. Soudy mají v takovém případě primárně povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření, komunikaci mezi rodiči zlepšit, například ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte (nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, bod 31). Obecné soudy však tuto svou povinnost v nyní posuzovaném případě splnily. Soudy dostatečně zjistily, co je důvodem absence komunikace mezi rodiči. Tím je trestná činnost stěžovatele vůči matce dítěte a právě za tímto účelem použily informace o trestním stíhání stěžovatele.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu