ECLI:CZ:US:2015:1.US.2012.15.1
sp. zn. I. ÚS 2012/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Havlíkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 4, Beroun, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015 č. j. 58 Co 95,99/2015-210 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 17 C 322/2011-182 ze dne 11. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 25. 6. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla zamítnuta žaloba stěžovatelovy dcery o zvýšení výživného i jeho protinávrh, jímž se domáhal zrušení své vyživovací povinnosti. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a částečně změněn tak, že došlo ke zvýšení výživného a stanovení povinnosti stěžovatele doplatit dlužné výživné.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudy nezohlednily jeho současné možnosti dostát svému závazku. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v tom, jak soudy zjišťovaly jeho zdravotní stav. Stěžovatel tvrdí, že je dlouhodobě nezaměstnaný, zcela nemajetný a ohledně svých příjmů odkázán výhradně na velmi nízké výdělky z příležitostných brigád na stavbě. Podporu v nezaměstnanosti, ani žádnou jinou sociální pomoc nepobírá. V průběhu soudního řízení stěžovatel namítal, že má značné obtíže se zády provázené velkými bolestmi, jež musí tlumit silnými analgetiky. K prokázání svých tvrzení předložil soudu potvrzení od lékaře, v němž jsou konstatovány přetrvávající silné bolesti. Dále soudy nedostatečně vedly dokazování ohledně ubytovacích nákladů stěžovatelovy dcery. Stěžovatel se domnívá, že jeho dcera měla studovat fakultu stavební ČVUT, a nikoli obor kulturní a jazykové mediace v Itálii.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu