ECLI:CZ:US:2015:1.US.2015.15.1
sp. zn. I. ÚS 2015/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře v právní věci stěžovatele T. T., t. č. ve věznici Valdice, zastoupeného advokátem Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, o ústavní stížnosti proti postupu Ministerstva spravedlnosti, které sdělením ze dne 29. dubna 2015, č.j. MSP-450/2009-MOT-T/153, nevyhovělo jeho žádosti ze dne 7. dubna 2015 o předání k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajinu, za účasti Ministerstva spravedlnosti jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 7. 7. 2015 domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud konstatoval, že postupem Ministerstva spravedlnosti, které sdělením ze dne 29. 4. 2015, č.j. MSP-450/2009-MOT-T/153, nevyhovělo jeho žádosti ze dne 7. 4. 2015 o předání k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajinu, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo garantované čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Ministerstva spravedlnosti sp. zn. MSP 450/2009-MOT-T, který si Ústavní soud ve věci vyžádal, vyplývá, že stěžovatel byl Městským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 4/2009 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 22 let a byl mu uložen i trest vyhoštění. Trest odnětí svobody stěžovatel vykonává ve věznici Valdice. Dne 7. 4. 2015 stěžovatel podal na Ministerstvo spravedlnosti již několikátou žádost o jeho předání k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajinu, která je jeho domovským státem. Ministerstvo spravedlnosti si proto opětovně vyžádalo stanovisko Městského soudu v Praze, který ve věci samé rozhodoval. Městský soud v Praze věc znovu posoudil a dne 23. 4. 2015 vydal pod sp. zn. 4 T 4/2009 negativní stanovisko. K obdobné žádosti se soud vyjadřoval již po několikáté a svůj závěr prozatím neměl důvod měnit. Vede ho k tomu závažnost trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, délka dosud nevykonaného trestu odnětí svobody, negativní vyjádření znalců z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie k osobě stěžovatele a možnost předčasného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině. V návaznosti na to Ministerstvo stěžovateli sdělením ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. MSP-450/2009-MOT-T/153, odpovědělo, že s ohledem na negativní stanovisko Městského soudu v Praze nejsou splněny nutné podmínky k tomu, aby žádosti stěžovatele o předání bylo možné vyhovět.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomíná, že v žádosti na ministerstvo uvedl, že výkonem uloženého trestu odnětí svobody na území České republiky je porušeno jeho právo na soukromí, stěžovatel jím morálně i fyzicky trpí a je mu tak bráněno v resocializaci. Tvrdí, že jeho rodina žije na Ukrajině a návštěvy jsou z ekonomických důvodů nemožné. Rodinné vazby ve státě, kam bude stěžovatel vyhoštěn, se tak zpřetrhají. Stěžovatel se domnívá, že jeho žádosti mělo ministerstvo vyhovět. Namítá dále, že sdělení ministerstva není náležitě odůvodněno konkretizací podmínek, které nebyly splněny a neobsahuje ani odkaz na příslušná ustanovení právního předpisu, podle kterého v posuzované věci postupovalo. Nepředání stěžovatele k výkonu trestu v jeho domovském státě podle něj neodpovídá ani Doporučením Výboru ministrů Rady Evropy členským státům k Evropským vězeňským pravidlům.
4. Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky její opodstatněnosti. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pravomocné rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci způsobilý porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu není podstatné, jak je určitý akt označen, ale zda svým obsahem může zasáhnout do ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto v souladu s tím řešil otázku, zda je napadené sdělení Ministerstva spravedlnosti aktem způsobilým zasáhnout do sféry ústavně zaručených práv stěžovatele.
5. K ústavní stížnosti se vyjádřilo Ministerstvo spravedlnosti. Uvedlo, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 4 T 4/2009, uznán vinným ze spáchání trestných činů vraždy, nedovoleného ozbrojování a vydírání podle §9 odst. 2, §219 odst. 1, §8 odst. 1, §219 odst. 2 písm. c) a h) §185 odst. 1 a §235 odst. 1 trestního zákona. Konec trestu odnětí svobody je stanoven na 23. 12. 2029. Stěžovateli byl rovněž uložen trest vyhoštění na neurčito. Od nástupu do výkonu trestu odnětí svobody se stěžovatel na Ministerstvo spravedlnosti pravidelně obrací se žádostmi o předání k dalšímu výkonu trestu do domovského státu. Pro posouzení žádosti stěžovatele je ve smyslu ustanovení §137 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci") rozhodující stanovisko Městského soudu v Praze, které je opakovaně negativní. Důvody pro svůj závěr soud uvedl ve svém stanovisku ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 4 T 4/2009. Vzhledem k tomuto závěru soudu, není splněna základní podmínka pro vyhovění žádosti, o čemž stěžovatele ministerstvo vyrozumělo. Ministerstvo k argumentaci stěžovatele dodalo, že má ve smyslu ustanovení §137 zákona o mezinárodní justiční spolupráci diskreční pravomoc a žádosti nemusí vyhovět, i kdyby byly všechny podmínky uvedené v ustanovení §137 citovaného zákona splněny, a ve věci ministerstvo zjistilo další konkrétní důvody pro nevydání plynoucí z okolností posuzovaného případu. V dané věci však ministerstvo svou diskreční pravomoc nevyužilo, neboť nebyly splněny ani podmínky uvedeného ustanovení. Na vyhovění žádosti stěžovatel nemá právní nárok.
6. Dne 25. 8. 2015 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření Velvyslanectví Ukrajiny v České republice. K jeho obsahu však Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť velvyslanectví není účastníkem ani vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §76 zákona o Ústavním soudu.
7. Podle ustanovení §137 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, nachází-li se osoba v České republice ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, může ministerstvo požádat stát, jehož je tato osoba občanem, nebo stát, ohledně něhož lze předpokládat, že výkon rozhodnutí převezme, o její převzetí k výkonu takového trestu nebo ochranného opatření, nebo udělit souhlas s předáním takové osoby, pokud a) soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, udělil souhlas s předáním osoby, b) předáním osoby nebude zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestu nebo ochranného opatření, c) v době podání žádosti nebo udělení souhlasu ministerstva má osoba vykonat trest nebo ochranné opatření v délce nejméně 1 rok; v případech hodných zvláštního zřetele může být osoba předána k výkonu trestu nebo ochranného opatření kratšího trvání, d) výkonem trestu nebo ochranného opatření v cizím státu nedojde k porušení závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách a d) předáním osoby nebude zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení, které se pro jiný skutek ohledně této osoby v České republice vede.
8. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že je především věcí státu, konkrétně Ministerstva spravedlnosti, zda vyvine aktivitu směrem k domovskému státu odsouzeného a požádá cizí stát o převzetí odsouzeného nebo udělí souhlas s předáním poté, co ověří, že jsou splněny zákonné podmínky. Nárok odsouzeného být předán k výkonu trestu do ciziny, bez splnění zákonných podmínek, zákon zcela jistě nezavádí. V posuzované věci žádosti ministerstvo nevyhovělo, neboť nebyla splněna první zákonná podmínka, když Městský soud v Praze, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, vyslovil negativní stanovisko k předání stěžovatele, kterým bylo ministerstvo vázáno. Soud své stanovisko sděluje opatřením, tedy písemným sdělením předsedy senátu. Účelem této podmínky je zajistit zohlednění informací, které soud získal v průběhu trestního řízení, z nichž může např. vyplývat, že osoba by v případě předání do cizího státu díky svým vztahům k vysokým státním činitelům mohla dosáhnout svého předčasného propuštění, aniž by pro ně splňovala zákonné podmínky atp. (srov. Kubíček, M., Polák, P. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha, 2014, s. 485). Jeho závěr ministerstvu nepřísluší přezkoumávat.
9. Trestní právo disponuje ve srovnání s ostatními právními odvětvími těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a často vyvolají i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém před uplatněním trestní represe pachatel žil. Pokud Listina a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") připouští průlom do ochrany tak zásadních práv jako je právo na osobní svobodu, děje se tak pouze v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze zásah do základních práv a svobod ze strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu.
10. K námitkám stěžovatele se Ústavní soud zaměřil i na otázku porušení práva na respektování rodinného života zaručeného čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
11. Podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
12. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva z Úmluvy nevyplývá právo odsouzeného na výběr věznice, ve které bude trest vykonávat. Z toho důvodu je odloučení a vzdálení odsouzeného od rodiny nevyhnutelným důsledkem samotného uvěznění (srov. Messina proti Itálii ze dne 28. 9. 2000, č. 25498/94, Kalashnikov proti Rusku ze dne 15. 7. 2002, č. 47095/99). Ve výjimečných případech však detence vězně daleko od domova či rodiny může porušení čl. 8 Úmluvy způsobit (srov. Vintman proti Ukrajině ze dne 23. 10. 2014, č. 28403/05).
13. Jak bylo uvedeno výše, v právním státě bezpochyby platí důležitá zásada, dle níž představuje výkon spravedlivě a v souladu se zákonem uloženého trestu ústavně konformní zásah do základních práv a svobod pachatele trestného činu. Jakýkoliv zásah do těchto práv, má-li obstát z hlediska jejích ústavních garancí, musí být proveden na základě zákona (musí mít zákonný základ) a k dosažení legitimního neboli ústavně aprobovaného cíle. Současně musí být z hlediska tohoto cíle přiměřený (musí dostát požadavku proporcionality), což bude splněno tehdy, bude-li k jeho dosažení vhodný (způsobilý jej dosáhnout) a nezbytný, tedy jestliže jej nebude možné dosáhnout za použití jiného v úvahu přicházejícího prostředku, jenž by byl, pokud jde o posuzovaný zásah do základního práva, šetrnější.
14. Protože omezení práva na respektování rodinného života představuje velmi závažný zásah do základních práv stěžovatele, Ústavní soud se v první řadě zabýval otázkou, zda toto omezení obstojí z hlediska výše uvedených ústavněprávních požadavků.
15. Zákonný rámec, v němž procesní postup Ministerstva spravedlnosti při vyřizování žádosti o předání odsouzeného k výkonu trestu do ciziny probíhá, byl popsán výše. Cílem této úpravy je předně veřejný zájem zaručit ochranu společnosti, předcházet zločinnosti a zajistit, aby účel uloženého nepodmíněného trestu byl splněn. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen za velmi závažnou trestnou činnost, jíž se dopustil na území České republiky, k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 22 let a byl mu uložen i trest vyhoštění. Ze spisového materiálu vyplývá, že počátek trestu odnětí svobody připadl na den 23. 12. 2007 a ukončení trestu je vyznačeno na 23. 12. 2029. Stěžovatel dosud značnou část uloženého trestu nevykonal. První roky výkonu trestu stěžovatel opakoval problémové chování, nerespektoval vězeňská pravidla a velmi omezeně komunikoval s personálem věznice. Postupně dochází k jistému zlepšení, čímž si stěžovatel vytváří podmínky pro přeřazení do výhodnější skupiny vnitřní diferenciace. Ze stanoviska městského soudu vyplývá, že ze stěžovatelova chování v průběhu celého trestního řízení je zřejmé, že postrádá náhled na mimořádně závažnou trestnou činnost, jíž se dopustil, a před soudem vystupoval účelově. Vzhledem k vazbám stěžovatele v domovském státě hrozí reálná obava, že v případě jeho předání k výkonu trestu dosáhne předčasného propuštění, což obecný soud považuje za krajně nežádoucí. Stěžovatel navíc podle názoru soudu v postavení svědka může poskytnout orgánům činným v trestním řízení cenné informace v rámci postupu proti organizovanému zločinu na území České republiky. Vzhledem k uvedeným specifickým okolnostem případu Ústavní soud shledal cíl uvedeného omezení legitimní.
16. Při posouzení otázky, zda není újma způsobená základním právům nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, je nutné zohlednit, že ve smyslu speciální prevence má trest jednak zabránit pachateli páchat další trestné činy, má však zároveň i usilovat o jeho nápravu a budoucí znovuzačlenění do společnosti. Nápravné zacházení s pachatelem přitom představuje velmi složitou problematiku, v níž jde o překonání kriminogenních deformací. K jejich negování nestačí pouhé represivní působení, ale je nutno rozvíjet pozitivní prvky pachatelovy osobnosti a jeho sociálně užitečné svazky (srov. Khoroshenko proti Rusku ze dne 30. 6. 2015, č. 41418/04). Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stěžovatele ve vazbě a ve výkonu odnětí svobody jeho matka, trvale žijící na Ukrajině, několikrát navštívila. S rodiči udržuje korespondenci. Nic mu zřejmě nebrání, aby touto formou komunikoval i se svou nezletilou dcerou narozenou v roce 2000. Ústavní soud si je vědom toho, že vzhledem ke značné vzdálenosti místa výkonu trestu odnětí svobody od bydliště příslušníků jeho rodiny na Ukrajině je uskutečňování návštěv stěžovatele velmi obtížné. S ohledem na možnost jiných forem kontaktů s rodinou, kterých stěžovatel může využívat, a s ohledem na výjimečné skutkové okolnosti případu, však neshledal těžkosti, které výkon trestu odnětí svobody stěžovatele na území České republiky působí, nadměrnými natolik, aby zásah do jeho práva na respektování rodinného života bylo možné považovat za nepřiměřený.
17. Za této situace Ministerstvu spravedlnosti nelze vytýkat, že žádosti stěžovatele nevyhovělo.
18. K námitce stěžovatele týkající se formálních a obsahových náležitostí sdělení je nutné připomenout, že na postup ministerstva v souvislosti s vyřízením takové žádosti odsouzeného se nevztahují ustanovení trestního řádu o způsobu rozhodování a o náležitostech rozhodnutí. Ustanovení §119 a násl. trestního řádu se totiž týká jen orgánů činných v trestním řízení, jímž ministerstvo spravedlnosti, coby orgán moci výkonné, není (srov. §12 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád ani zákon o mezinárodní justiční spolupráci v žádném ze svých ustanovení nepředepisuje formu a ani obsah pro vyrozumění o nevyhovění žádosti. Pokud je praxe taková, že stanovisko ministerstva je odsouzenému sděleno neformálním dopisem, uvedený postup porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nezakládá.
19. Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl návrh jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu