ECLI:CZ:US:2015:1.US.204.15.1
sp. zn. I. ÚS 204/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Minaříka, zastoupeného Mgr. Antonínem Vondrou, advokátem se sídlem L. Malé 818, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 25 Cdo 3344/2014 - 604 ze dne 22. 10. 2014 a proti rozsudku Krajského soudu Hradec Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 544/2013 - 543 ze dne 27. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 21. 1. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Chrudimi uložil žalovanému advokátovi JUDr. Petru Šádovi, aby stěžovateli jako žalobci uhradil na náhradě škody částku 235.615 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, napadeným rozsudkem výrok o zamítnutí žaloby potvrdil a ve zbývající části rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl, protože stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě nedoplnil zákonem požadované náležitosti dovolání.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před okresním i krajským soudem došlo nedůslednou interpretací provedených důkazů ve spojení s nesprávnou interpretací hmotného práva k extrémnímu pochybení obecných soudů a tak k excesu proti hmotnému podústavnímu právu. Při rozhodování v odvolacím řízení se soud měl přiklonit k jiné interpretaci práva, která by vyzněla ve prospěch stěžovatele a jeho právu na přístup k soudu. Základem žaloby byla dvě pro stěžovatele nepříznivá rozhodnutí Okresního soudu Pardubice ve věcech, vedených pod sp. zn. 10 C 164/2000 a sp. zn. 10 C 130/2001, v nichž jeho právní zástupce pochybil, a proto v nyní vedeném řízení stěžovatel následně jednal sám bez právního zastoupení. Ve sporu proti advokátovi neměl stěžovatel důvěru v jiného advokáta a jeho motivem byla snaha napravit vlastními silami chyby advokáta, který jej zbavil možnosti činit v právních věcech Okresního soud Pardubice sp. zn. 10 C 164/2000 a sp. zn. 10 C 130/2001 včas procesní právní úkony s cílem obě žaloby odrazit. Stěžovatel je přesvědčen, že k odmítnutí jeho dovolání Nejvyšší soud přistoupil restriktivně, a tak mu odepřel právo na přístup k soudu.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje v části, v níž se napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel nedodržel zákonem stanovenou lhůtu a procesní náležitosti, a proto bylo jeho dovolání po právu pro vady odmítnuto.
7. V části, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu, nebyla tedy splněna zákonem o Ústavním soudě požadovaná náležitost, a to vyčerpání mimořádného opravného prostředku, neboť podání stěžovatele zákonné náležitosti dovolání postrádalo, a proto bylo odmítnuto pro vady. Z tohoto důvodu tedy ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu není přípustná, neboť nesplňuje podmínku zákona o Ústavním soudě, požadující, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní možnosti obrany (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudě).
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost v části, v níž napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí krajského soudu, pak ústavní stížnost Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu