ECLI:CZ:US:2015:1.US.2049.15.1
sp. zn. I. ÚS 2049/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o návrhu stěžovatelů 1. Anny Ševčíkové a 2. Jana Ševčíka, zastoupených Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 39 Co 124/2015-615 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. ledna 2015, č. j. 39 C 104/2005-584, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelé účastnili jako žalovaní.
3. Stěžovatelé se vzájemnou žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") proti žalobkyni Mgr. Oldřišce Podhorcové, domáhali náhrady škody ve výši 31 040 Kč, která jim měla vzniknout neoprávněnou činností žalobkyně. Tato činnost měla spočívat v tom, že žalobkyně v rozporu s dřívější dohodou se stěžovateli neprovedla opravu střechy, nýbrž ji zcela vyměnila za novou, přičemž k tomu, aby prováděla práce na střeše domu stěžovatelů, nikdy nedostala stavební povolení. Konkrétní výše škody se dle stěžovatelů odvíjela zejména od nákladů vzniklých v důsledku nekvalitní a neodborné činnosti prováděné na střešní konstrukci.
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2015, č. j. 39 C 104/2005-584, byl vzájemný návrh stěžovatelů zamítnut. Soud prvního stupně v odůvodnění zejména uvedl, že závadný stav střechy na domě stěžovatelů je (a to i podle znaleckého posudku) způsoben nedodělky vzniklými po provedení stavebních prací žalobkyní. Podle soudu tak na domě stěžovatelů nevznikla žádná škoda, přičemž závadný stav by byl odstraněn, pokud by žalobkyně řádně dokončila dílo, k jehož provedení se zavázala. Částka požadovaná stěžovateli proto nepředstavuje škodu, nýbrž náklady, které by žalobkyně musela vynaložit, aby dílo provedla řádně. Soud prvního stupně dále rozvádí odlišnosti mezi odpovědností za škodu a odpovědností za vady, analyzuje platnost dohody uzavřené mezi žalobkyní a stěžovateli a v neposlední řadě rovněž reaguje na argument stěžovatelů, že žalobkyně prováděla dílo neoprávněně.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé odvolání. V něm mimo jiné uvedli, že dílo na jejich domě nebylo předmětem stavebního povolení a že realizací této nepovolené stavby vznikla škoda v předmětné výši. Současně se jednalo o provedení prací nad rámec dříve uzavřené dohody, a to navíc bez odborné péče a způsobem neodpovídajícím právním předpisům. Dále vyslovili nesouhlas s hodnocením důkazů, zejména znaleckých posudků.
6. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 3. 6. 2015, č. j. 39 Co 124/2015-615, byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nutnosti rozlišovat mezi situací, kdy dosud nebyla ukončena úprava věci, a situací, kdy smlouva již zanikla splněním. V prvním případě proto stěžovatelé mohou žádat pouze splnění smlouvy, event. náhradu škody vzniklou v důsledku provádění úpravy věci. Žalobkyně má proto podle odvolacího soudu stále za povinnost provést práce podle smlouvy.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
8. Obsah ústavní stížnosti je zaměřen na podporu tvrzení stěžovatelů, že žalobkyně postupovala nad rámec vydaného stavebního povolení a dříve uzavřené dohody, přičemž v důsledku její činnosti došlo ke vzniku škody. Dále se soustředí na dokazování provedené v řízení před obecnými soudy. Jednak uvádí, že ze znaleckého posudku vyplývá důvodnost jejich nároku, jednak vyslovují nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Soudy navíc měly zaujmout nesprávný právní názor, přičemž se rovněž řádně nevypořádaly se zásadními námitkami stěžovatelů.
9. Na základě uvedeného stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
10. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
12. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
13. Podstata ústavní stížnosti není primárně zaměřena na porušení ústavně garantovaných práv nebo svobod, naopak se soustředí pouze na otázky podústavního práva a hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Tyto otázky však porušení ústavně garantovaných práv nebo svobod, konkrétně práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, obecně založit nemohou.
14. K argumentům stěžovatelů, že obecné soudy vyhodnotily souzenou věc po právní stránce nesprávně, Ústavní soud uvádí, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, na základě kterých skutečností a posléze ustanovení právních předpisů bylo ve věci samé rozhodnuto. Po řádně provedeném dokazování obecné soudy dospěly k závěru, že v nyní souzené věci se ve skutečnosti nejedná o škodu, která vznikla porušením povinností žalobkyně, nýbrž o nedodělky na díle, k němuž se stěžovatelka zavázala. Stěžovatelé proto nebyli legitimováni žádat náhradu škody, nýbrž dokončení prací podle dříve uzavřené dohody. Tento závěr soudy řádně opřely o příslušná ustanovení právních předpisů, konkrétně zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013.
15. K tvrzením stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud uvádí, že ani s nimi se nelze ztotožnit. Ústavního rozměru totiž nabývá pouze jediný argument, a to, že obecné soudy se nevypořádaly se zásadní námitkou, konkrétně že škoda ve výši 19 000 Kč nemá souvislost se stavebními pracemi realizovanými žalobkyní. Z napadených rozhodnutí (z č. l. 6 odst. 3 rozsudku odvolacího soudu a z č. l. 5 odst. 2 rozsudku soudu prvního stupně) je však zcela zřejmé, že obecné soudy se i s touto námitkou v návaznosti na hodnocení znaleckých posudků řádně vypořádaly. K ostatním tvrzením týkajícím se provedeného dokazování Ústavní soud nepřihlédl. Konkrétně uvádí, že je zcela v dispozici obecných soudů, které z navržených důkazů provedou a které nikoliv, přičemž neprovedení důkazů musí být řádně odůvodněno. Stejně tak je v jejich dispozici i hodnocení důkazů. V nyní souzené věci k porušení těchto pravidel nedošlo. Ústavní soud rovněž dodává, že znalec se v posudku zabývá pouze odbornými otázkami, které nemají právní základ. Nepřísluší mu proto hodnocení, zda je nárok účastníka řízení důvodný či nikoliv. Tento závěr může vyslovit pouze soud. Pokud je tento závěr učiněn na základě řádně provedeného dokazování, přičemž nejsou opomenuty návrhy ani jiná tvrzení účastníků, jedná se o závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
16. Nad rámec uvedeného Ústavní soud opakuje závěr obecných soudů, že stěžovatelům nic nebrání po žalobkyni žádat řádné dokončení prací, k nimž se zavázala.
17. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu