ECLI:CZ:US:2015:1.US.2072.15.1
sp. zn. I. ÚS 2072/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti CASPER CONSULTING a.s., se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, IČ: 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. července 2014 č. j. 10 Co 320/2014-14 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2015 č. j. 26 Cdo 5174/2014-31, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Františka Krupky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1 V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 13. července 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv ve smyslu čl. 11 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka podala k soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D. návrh proti vedlejšímu účastníkovi řízení, kterým se domáhala vymožení pohledávky ve výši 16 043 439 Kč s příslušenstvím. Soudní exekutor usnesením ze dne 4. června 2014 č. j. 067 EX 8187/14-9 exekuční návrh, v souladu se závazným pokynem exekučního soudu, zamítl. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením napadeným ústavní stížností usnesení soudního exekutora potvrdil jako věcně správné, neboť je nepochybné, že vykonatelné rozhodnutí přiznává právo stěžovatelky proti Veronice Hanykýřové a nikoliv proti vedlejšímu účastníkovi řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání odmítl, neboť podle jeho závěru neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že je zástavní věřitelkou, jíž svědčí zástavní právo váznoucí na nemovitých věcech zapsaných na LV č. X pro k. ú. Ústí nad Labem. V roce 2006 podal právní předchůdce stěžovatelky žalobu vůči tehdejší vlastnici zastavených nemovitostí Veronice Hanykýřové s tím, že stěžovatelka, resp. její právní předchůdce, je oprávněn domáhat se pohledávky ve výši 16 043 439 Kč vůči žalované Veronice Hanykýřové z výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí. Žalobě bylo vyhověno rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. listopadu 2011 č. j. 13 C 296/2006-320 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února 2014 č. j. 10 Co 563/2012-352. Dříve, než mohla stěžovatelka podat návrh na nařízení exekuce, převedla Veronika Hanykýřová své vlastnické právo na vedlejšího účastníka řízení. Stěžovatelka má za to, že pokud je zástavní právo právem věcným, jako takové přechází se zastavenou nemovitou věcí na nového vlastníka a proto podala exekuční návrh proti vedlejšímu účastníkovi řízení. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se nevypořádal s její argumentací a nevysvětlil jí, proč se ve svých právních názorech mýlí. Nejvyšší soud pak měl její argumentaci "ignorovat", když jí nezodpověděl otázky v dovolání uvedené.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
8. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu odvolacího vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval, v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Stěžovatelce pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že převod nemovitosti zatížené zástavním právem na jiného zástavního dlužníka nemá za důsledek vznik exekučního titulu proti dalšímu zástavnímu dlužníkovi. V souzené věci tak není podle názoru odvolacího soudu splněn předpoklad k provedení exekuce - existence exekučního titulu vůči vedlejšímu účastníkovi řízení. Ústavní soud neshledal ve výkladu aplikovaných právních předpisů žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
9. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud připomíná, že pokud bylo podané dovolání odmítnuto, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v posuzovaném případě nestalo. Pokud Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
10. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci lze uzavřít, že stěžovatelce se porušení namítaných základních práv nezdařilo doložit.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu