ECLI:CZ:US:2015:1.US.2175.15.1
sp. zn. I. ÚS 2175/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Lustyka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Otmíče 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 4 As 76/2015 - 37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 20. 7. 2015, doplněnou rozsáhlým podáním z 16. 9. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále poukazuje na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovateli byla Magistrátem města Pardubice uložena pokuta za nesprávné parkování ve výši 1500 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1000 Kč. Stěžovatel se ve správním řízení nechal zastupovat zmocněnkyní, která požadovala doručování na svou mailovou adresu, avšak tam se jí doručit nepodařilo, a proto správní úřad doručoval výše uvedené správní rozhodnutí o udělení pokuty na adresu jejího trvalého bydliště. Ani tam však poštu nepřebírala, proto jí bylo doručeno tak, že byla korespondence vhozena do její schránky. I přes to, že při přebírání pošty zmocněnkyně nijak nespolupracovala, podala za stěžovatele odvolání. Odvolání však bylo Krajským úřadem Pardubického kraje pro opožděnost odmítnuto. Stěžovatel se proti tomu bránil správní žalobou před krajským soudem a posléze kasační stížností před Nejvyšším správním soudem. Oba soudy jeho rozsáhlou argumentaci obsáhle vypořádaly a potvrdily zákonnost napadeného rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje.
3. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dovolává svého práva na spravedlivý proces a znovu opakuje argumenty, které již předložil obecným soudům a jimiž se již obecné soudy rozsáhle zabývaly ve svých rozhodnutích.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu