ECLI:CZ:US:2015:1.US.2199.15.1
sp. zn. I. ÚS 2199/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, se sídlem Litevská 1174/8, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 433/2014 ze dne 14. 4. 2015 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 30 P 397/2008 ze dne 22. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení, neboť porušují stěžovatelovo právo na soudní a jinou ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na předvídatelnost rozhodnutí státních a soudních orgánů podle §13 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen "občanský zákoník"). Předmětná rozhodnutí dále dle stěžovatele nejsou v souladu s úpravou záležitostí rodinného práva dle občanského zákoníku.
Výrokem č. I napadeného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. 9. 2014 bylo přiznáno zvýšení výživného pro nezletilého syna stěžovatele, který je v současné době v péči matky, z částky 4 500 Kč měsíčně na částku 5 800 Kč měsíčně. Výrokem č. II tohoto rozsudku pak soud nařídil dorovnat nedoplatek na výživném ve výši 3 900 Kč vzniklý za dobu od 1. 7. 2014 do 30. 9. 2014. Okresní soud tak učinil na základě odůvodněných potřeb dítěte a majetkových poměrů stěžovatele. Zejména akcentoval fakt, že nezletilý trpí Aspergerovým syndromem, což má za následek náklady na terapii.
Krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
II. Argumentace stran
Stěžovatel rozhodnutí napadá zejména z důvodu, že obecné soudy opomenuly přihlédnout k celkové životní úrovni stěžovatele, neboť zohlednily pouze odůvodněné potřeby dítěte a skutečně dosahované příjmy otce. Dle stěžovatele se soudy omezily pouze na potencialitu příjmů otce, čímž se dopustily excesivního posouzení. Stěžovatel dále uvádí, že odvolací soud chybně vycházel z vysokého ročního obratu společnosti, kterou vlastní. Reálně je však naprostá většina příjmů vynaložena na mzdy a provozní náklady, zisk je tudíž o mnoho nižší a společnost je dokonce ve ztrátě.
Dle stěžovatele také byla postupem obecných soudů porušena rovnost stran. Jeho tvrzení byla údajně bez prokázání odmítána jako nepravdivá, naproti tomu tvrzení matky soud bez jakéhokoliv dokazování bere za pravdivé a vychází z nich. Stěžovatel se vymezuje zejména proti tvrzení matky, že syn musí každý měsíc navštěvovat terapie, zatímco v rámci dalšího řízení bylo zjištěno, že za dobu jednoho roku syn absolvoval pouze tři tyto terapie.
Stěžovatel poukazuje na to, že mu vznikly dvě nové vyživovací povinnosti k jeho přítelkyni na rodičovské dovolené a jejich nezletilému dítěti, s nimiž žije ve společné domácnosti. Tyto další vyživovací povinnosti obecné soudy ve svých rozhodnutích nezohlednily.
Nakonec stěžovatel namítá nezohlednění příjmu současného manžela matky, což s odkazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu považuje za pochybení v otázce rovného zacházení. Dle tvrzení stěžovatele vlastní matka se svým současným manželem rekreační objekt, což v napadených rozhodnutích taktéž nebylo zohledněno.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně konstatuje, že postup v soudním řízení, zahrnující zjišťování a hodnocení skutkového stav, jakož i následný výklad dotčených norem, je zcela v kompetenci obecné soustavy soudů. Úkolem Ústavního soudu vyplývajícího z čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv výklad norem podústavního práva.
Argumentace stěžovatele v posuzované ústavní stížnosti je pouze pokračující polemikou se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel předpokládá, že na jejím základě bude Ústavní soud v roli další soudní instance. Ústavnímu soudu však nenáleží hodnocení podústavní správnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, nýbrž posouzení, zda se obecné soudy nedopustily vybočení z pravidel ústavnosti.
Ústavní soud má za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, se s námitkami stěžovatele vypořádal zcela dostatečně, přičemž aplikace právních norem v řízení před obecnými soudy byla ve všech případech řádně odůvodněna. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval jak revizí skutkových událostí, provedených důkazů a závěrů soudu prvního stupně, tak i správností stěžovatelem napadeného příklonu ke kritériu potenciality příjmu otce a samotného způsobu vyčíslení přiznané částky. Odůvodnění lze považovat za velmi obšírné a z hlediska ústavněprávního mu nelze nic vytknout. Ústavní soud opakuje, že závěry učiněné obecným soudem za situace, kdy nejsou výsledkem protiústavního excesu, není oprávněn přezkoumávat, a to ani v případě, kdy by sám považoval za vhodnější odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu