ECLI:CZ:US:2015:1.US.2210.15.1
sp. zn. I. ÚS 2210/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou, se sídlem Kvítková 124, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2015 č. j. 4 To 130/2015-573 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2015 č. j. 3 T 50/2012-561, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na ochranu lidské důstojnosti dle článku 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také právo na účinný právní prostředek nápravy dle článku 13 Úmluvy.
2. Stěžovatelka byla v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně rozsudkem potvrzeným usnesením Krajského soudu v Brně shledána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry a byla jí uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 1 434 850 Kč. Následně vydaným usnesením uložil městský soud stěžovatelce povinnost uhradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení v částce 121 068 Kč. Stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu o nákladech řízení stížnost a proti usnesení krajského soudu dovolání.
3. Nejvyšší soud obě odsuzující rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru o nedostatečném prokázání naplnění znaků trestného činu zpronevěry. Podle Nejvyššího soudu zanikl sepsáním dohody o narovnání mezi stěžovatelkou a poškozenou původní odpovědnostní vztah a byl nahrazen novým, jímž strany odstranily pochybnosti v otázce odpovědnosti za způsobenou škodu, jakož i její výše. Následně bylo zrušeno i usnesení městského soudu o nákladech řízení přiznaných poškozené.
4. Soudy nižších stupňů následně shledaly stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu podvodu a odkázaly poškozenou s jejím nárokem na občanskoprávní řízení. Městský soud v důsledku nepřiznal poškozené náklady řízení ve výši 121 068 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že kvůli dohodě o narovnání se poškozená nemohla domáhat náhrady škody v adhezním řízení a její náklady tedy dle soudu vznikly v podstatě zbytečně.
5. Proti tomuto usnesení podala poškozená odvolání, které krajský soud zamítl. Uvedl, že v projednávaném případě je nutné aplikovat zásadu "neznalost zákona neomlouvá". Poškozená následně obě rozhodnutí napadla ústavní stížností. Ústavní soud nálezem rozhodl, že bylo porušeno právo poškozené na ochranu majetku a právo na soudní ochranu a obě rozhodnutí zrušil (nález sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015).
6. Ve věci bylo následně znovu rozhodováno nižšími soudy a to tak, že usnesením městského soudu byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozené náklady související s její účastí v trestním řízení, a to částkou 121 068 Kč. Podle městského soudu měly úkony provedené zmocněncem oporu ve spisovém materiálu a odpovídaly ustanovením advokátního tarifu. Soud také považoval za podstatnou tu skutečnost, že z předložených dokladů bylo nepochybné, že poškozená na své právní zastoupení vynaložila skutečně právě částku 121 068 Kč. Krajský soud následně na základě odvolání stěžovatelky usnesení městského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že je stěžovatelka poškozené povinna nahradit částku 119 628 Kč. Důvodem změny částky bylo nesprávné přiznání režijních paušálů za úkony právní služby, které však poškozená neúčtovala, a za odročené veřejné zasedání bez jednání. Krajský soud nicméně posoudil určení tarifní hodnoty pro výpočet náhrady nákladů řízení provedené městským soudem jako správné a potvrdil jej.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Rozhodnutí krajského i městského soudu podle názoru stěžovatelky vykazují znaky libovůle a nelze je považovat za transparentní a přesvědčivá, protože nejsou založena na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Dovozené právní závěry také jednoznačně nevyplývají z odůvodnění.
8. Dále se stěžovatelka domnívá, že soudy zcela ignorovaly jak hmotněprávní úpravu dané věci, tak závěry Ústavního soudu z nálezu sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015 a ve věci tak postupovaly zcela mechanicky pouze s cílem vyhovět poškozené. Obecné soudy údajně nerespektovaly hmotněprávní úpravu týkající se přiznání nákladů tím, že zcela ignorovaly ustanovení §10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právní pomoci (dále jen "advokátní tarif"). Soudy se sice odvolávaly na výše uvedený nález, ale tím nebylo soudům uloženo, aby výši sazby právního úkonu posuzovaly dle ustanovení §7 bodu 6 advokátního tarifu, a ne dle ustanovení §10 odst. 5.
9. Obecné soudy stanovily tarifní hodnotu pro stanovení sazby právního úkonu tak, že se odvolaly na ustanovení §154 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Ústavní soud se přitom nijak nevyjadřoval k tomu, zda má být při přiznání nákladů řízení poškozené stanovena výše úkonu právní služby z tarifní hodnoty 10 000 Kč, neboť náhrada újmy poškozené přisouzena nebyla, nebo z výše zjištěné škody. Podle názoru stěžovatelky není možné posuzovat tarifní hodnotu pro stanovení částky úkonu právní pomoci dle uvážení soudu či dle zrušených rozsudků. Stěžovatelka má za to, že nelze zaměňovat nepřiznání nároku na náhradu nákladů dle ustanovení §154 trestního řádu a výklad tohoto ustanovení s výkladem §10 advokátního tarifu. Je třeba vycházet právě z tohoto ustanovení, a ne z §7 bodu 6, jak učinily obecné soudy.
10. Pro postup zvolený obecnými soudy tak podle stěžovatelky chybí jakékoliv opodstatnění, když advokátní tarif výslovně upravuje stanovení sazby mimosmluvní odměny pro zastupování poškozeného v trestním řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud nesprávně aplikoval §7 bod 6 advokátního tarifu, rozhodl na základě normy, která na případ vůbec nedopadá, protože měl danou věc posoudit podle ustanovení §10 advokátního tarifu. Tuto aplikaci navíc soudy údajně nijak nezdůvodnily a pouze se odvolávaly na to, že je poškozené třeba náhradu nákladů přiznat i přes to, že jí nebyl přiznán nárok na náhradu škody.
11. Soudy se dále podle stěžovatelky vůbec nezabývaly otázkami Ústavního soudu, přičemž se měly zejména zabývat dalšími okolnostmi, které by mohly mít význam pro výrok stran náhrady nákladů poškozené.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti dle článku 87 Ústavy České republiky, jeho úkolem proto není přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů z hlediska zákonnosti. Ústavnímu soudu ovšem náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, a v rámci toho uvážit, zda řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé.
13. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Je tomu tak v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, jestliže jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, či pokud se soud při svém rozhodování dopustí libovůle [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85].
14. Ústavní soud také připomíná svou opakovaně zdůrazňovanou zdrženlivost při hodnocení rozhodnutí obecných soudů týkajících se náhrady nákladů řízení. Věcí se pak již zabýval ve výše zmíněném nálezu I. ÚS 1397/14 a nemá důvod se od závěrů v tomto nálezu odklonit. Na závěry obsažené v tomto nálezu je tak možno odkázat.
15. Ústavní soud v nálezu zejména shledal, že nepřiznání náhrady nákladů poškozeného představuje dle zákonodárce výjimečný postup i v případech, kdy soudy odkáží poškozeného s jeho nárokem na občanskoprávní řízení, k čemuž v praxi dochází z různých důvodů. Jediným kritériem pro takové posouzení však nemůže být samotná úspěšnost poškozeného při snaze o uznání nároku v adhezním řízení. V opačném případě by ustanovení §154 odst. trestního řádu pozbývalo smyslu. Ústavní soud se navíc již dříve vyjádřil, že i neuplatnění nároku na náhradu škody, a jeho logicky následující neuznání, nemůže být oporou pro závěr o neúčelnosti nákladů vynaložených za zastoupení poškozené osoby odborníkem [viz nález sp. zn. II. ÚS 289/12 ze dne 9. 10. 2012 (N 170/67 SbNU 83)]. Není tedy možné pochybovat o tom, že poškozená má nárok na náhradu nákladů.
16. Otázkou, kterou zbývá vyřešit, je to, zda obecné soudy správně posoudily tarifní hodnotu pro výpočet náhrady nákladů řízení. Řešení této otázky však leží na obecných soudech. Jde o výklad podústavního práva a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší rozhodovat o tom, které z těchto řešení je správné. Městský soud přehledně rozebral jednotlivé úkony právní služby, odůvodnil výši tarifní hodnoty zjištěnou škodou a uvedl konkrétní ustanovení advokátního tarifu, kterými se při výpočtu náhrady nákladů řídil. Krajský soud se pak detailně náklady řízení zabýval, jejich celkovou výši modifikoval a potvrdil výpočet tarifní hodnoty použitý městským soudem. Ústavní soud také souhlasí s městským soudem v tom, že je podstatné, jakou částku vynaložila poškozená na své právní zastoupení ve skutečnosti a není na místě pouze mechanická aplikace advokátního tarifu.
17. Stěžovatelka namítala porušení také dalších základních práv, nicméně v ústavní stížnosti tato tvrzení nijak argumentačně nepodpořila a Ústavní soud se jimi proto blíže nezabýval.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu