ECLI:CZ:US:2015:1.US.2289.15.1
sp. zn. I. ÚS 2289/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Petra Vašíčka a Jitky Vašíčkové, obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2015 č. j. 26 Co 12/2012-212, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a obchodní společnosti ZEPTER INTERNATIONAL s.r.o., IČ: 14500469, se sídlem Praha 1, Spálená 112/55, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. července 2015, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 13. listopadu 2003 č. j. Nc 4753/2003-6 byla podle platebního rozkazu téhož soudu ze dne 22. dubna 1997 č. j. Ro 413/97-6 nařízena exekuce na majetek stěžovatele Petra Vašíčka k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 33 714 Kč s příslušenstvím a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 4 702 Kč. Stěžovatel společně se svou manželkou, jež má v tomto řízení rovněž postavení stěžovatele, podali proti uvedenému rozhodnutí odvolání, datované dne 1. srpna 2011, o němž Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozhodl usnesením ze dne 4. června 2015 č. j. 26 Co 12/2012-212 tak, že jím napadené rozhodnutí potvrdil. Odvolání nebylo odmítnuto jako opožděné z důvodu, že usnesení soudu prvního stupně nebylo stěžovateli doručeno.
3. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud měl jejich odvolání vyhovět. Exekuční titul totiž neměl být stěžovateli jako povinnému nikdy doručen, v důsledku čehož není pravomocným. V této souvislosti zpochybňují, že by závěr o jeho doručení dne 2. května 1997 mohl být založen na doručence, která není označena č. j. Ro 413/97-6, nýbrž pouze sp. zn. Ro 413/97. Místo podpisu je na ní zároveň jen parafa. Má-li mít doručenka vyšší důkazní sílu, je třeba, aby všechny údaje na ní byly nepochybné. Uvedené nedostatky ovšem podle názoru stěžovatelů takovýto závěr vylučují.
4. Dále namítají, že zásilku obsahující platební rozkaz měla proti podpisu převzít jiná osoba než stěžovatel. Za situace, kdy podpis povinného byl někým napodoben způsobem, který vylučuje znalecky určit jeho pravost, bylo jedinou možnou procesní obranou prokázání, že se jedná o podpis třetí osoby. Tato možnost ale měla být stěžovatelům ze strany odvolacího soudu upřena. Nebylo např. přihlédnuto ke znaleckému závěru, že ve sporném podpisu byl zjištěn znak "rozdílný, a to v technice tvoření druhé komponenty podpisu". S ohledem na dobu, která od doručení předmětné písemnosti uplynula, je dnes přitom prakticky vyloučeno, aby si mohla jakákoliv osoba pamatovat, jak přesně se toto doručení událo. Za vážnou vadu nakonec považují i to, že ačkoliv nebylo jednoznačně prokázáno, že exekuční titul v podobě platebního rozkazu, tedy rozhodnutí, kterému nepředcházel řádný proces, je pravomocný, odvolací soud upřednostnil řešení "dát zelenou" exekuci místo fair procesu v podobě řádného nalézacího řízení, ve kterém by se nejprve rozhodlo, zda vůbec jde o nárok po právu. Svým rozhodnutím měl porušit právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
II.
Vlastní posouzení
5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
6. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky jsou splněny i v projednávané věci.
7. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelů a jejich důkazními návrhy, přičemž vysvětlil důvody, pro které nemohl přisvědčit jejich tvrzení, že podpis na předmětné doručence nepatří stěžovateli. Jejím prostřednictvím bylo proto ve smyslu §134 občanského soudního řádu osvědčeno doručení platebního rozkazu, k jehož výkonu byla nařízena exekuce. Ve vztahu k jednotlivým námitkám je žádoucí uvést, že Ústavní soud neshledává žádné pochybení v závěrech odvolacího soudu, podle nichž byla doručenka, s ohledem na okolnosti věci, označena dostatečně určitě, aby z ní bylo zřejmé, jaká písemnost byla doručována. Rovněž lze souhlasit, že "parafa", kterou je doručenka opatřena, je podpisem, a že soudu nařizujícímu exekuci nepřísluší posuzovat správnost vykonávaného titulu. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud má za to, že v závěrech odvolacího soudu nelze spatřovat prvek svévole či jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, který by otevíral prostor pro vyhovění ústavní stížnosti. Základní práva stěžovatelů nebyla napadeným rozhodnutím porušena.
8. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu