ECLI:CZ:US:2015:1.US.2304.15.1
sp. zn. I. ÚS 2304/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného JUDr. Lenkou Dörrovou, advokátkou se sídlem Úvoz 120, Brno, proti rozhodnutím Okresního soudu v Blansku ze dne 5. května 2014 č. j. 1 T 407/2013-240, Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2014 č. j. 3 To 316/2014-311 a Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015 č. j. 6 Tdo 473/2015-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 28. 7. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 5. května 2014 č. j. 1 T 407/2013-240 uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví a ze spáchání přečinu výtržnictví. Za tento zločin, přečin a dále za přečin krádeže a přečin porušování domovní svobody, za které byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Brno - venkov č. j. 3 T 77/2013-53 ze dne 23. července 2013, který nabyl právní moci dne 16. srpna 2013, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců a byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále byl odsouzen k náhradě škody poškozeným.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že porušení svého ústavně zaručeného základního práva na rovnost stran v řízení ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny spatřuje v tom, že soud prvního stupně, později podpořený soudem odvolacím i dovolacím, zcela uvěřil a své rozhodnutí založil na výpovědi poškozeného a výpověď stěžovatele považoval a priori za nepravdivou. Stěžovatel poukazuje na důvodné pochybnosti, zda obecné soudy správně zhodnotily průběh incidentu, který jimi byl posuzován. Porušení práva na zákonného soudce se měly Krajský soud v Brně jako soud odvolací a Nejvyšší soud jako soud dovolací dopustit tím, že odmítly danou věc projednat a návrhy zamítly, respektive odmítly. Porušení čl. 39 Listiny stěžovatel odůvodňuje tím, že nesprávným právním posouzením skutkového stavu překročil Okresní soud v Blansku za následné podpory Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu mez, stanovující určování viny a trestu, jež článek 39 Listiny výslovně svěřuje do rukou zákona. Tím, že soud první instance měl nesprávně posoudit skutkový stav a samotný průběh událostí, se měl dopustit nezákonného rozhodnutí o vině a trestu. Presumpci neviny, jakožto jednu z bazálních zásad trestního řízení, obecné soudy podle stěžovatele porušily tím, že rozhodování soudů bylo ovlivněno jeho minulými prohřešky, z nichž ale u části se na stěžovatele hledí jako na neodsouzeného na základě amnestie prezidenta republiky, a u části se nejednalo o pravomocná rozhodnutí, vypovídá o tom, že obecné soudy nedostály povinnosti, stanovené jim článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Prokázána jistě byla rvačka stěžovatele s poškozeným, stěžovatel však nesouhlasí s tím, že měl bezdůvodně, bez předchozího podnětu, sám, zezadu napadnout poškozeného. Dále se stěžovatel domnívá, že je sporný okamžik a mechanismus vzniku zranění poškozeného, zpochybňuje též výpověď poškozeného a dalších svědků.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu